On the Edge 2

19. prosince 2014 v 16:12 | A&K |  On the Edge
Autor: Emily
Žánr: romantické drama


---Christine---

Zrovna jsem měla směnu v nemocnici, jsem na praxi na chirurgii, je to moje naplnění, zachraňovat životy. Dávala jsem si kafe, protože jsem moc nespala, když za mnou přiběhla kamarádka, že někoho přivezli, okamžitě jsem odložila kafe a běžela jsem se podívat, co se stalo.
Na lehátku ležel muž, mohlo mu být tak 18, byl bledý a měl zakrvácené břicho. Musel ztratit hodně krve.

"Co se stalo?"

"Nejspíš se s někým pral, ten druhý na něj vytáhl zbraň a postřelil ho, všichni utekli, nechali by ho tam vykrvácet, kdyby si ho nevšiml nějaký muž, který procházel ulicí. Je to taková ta ulice plná špatných lidí, moc občanů tamtudy nechodí. Měl obrovské štěstí." Asi tak obrovské ne, protože jeho srdce přestávalo pracovat. Jeho tep se zvýšil, až úplně přestalo bít srdce. Rychle jsme ho odvezli na sál, nasadili mi plášť, roušku, rukavice a běžela jsem k němu.

"Nabít." Držela jsem v ruce defibrilátory, přiložila jsem je k jeho hrudi, s ránou do srdce se jeho tělo zvedlo a opět kleslo. Podívala jsem se na monitor, nic. "Víc." Udělala jsem to znovu. "No tak. Nevzdávej to." Nenávidím, když mi někdo umírá na stole, neumím přestat, dělám všechno proto, aby zase žil. Jeho srdce začalo bít.


"Máme ho!" ozvalo se za mnou. Oddychla jsem si a začali jsme operovat jeho ránu na břiše. Pořád mi ujížděly oči na jeho obličej. Byl krásný, ale na svůj věk měl ustaraný, bledý obličej. Potkám se tu se spoustou pacientů a u každého mě zajímá jeho příběh. Chci znát jeho příběh.

---Bill---

Byl jsem zrovna uprostřed cesty do ráje, seděli jsme s kluky na zemi, opírali jsme se o zeď a užívali si ten pocit. Kolem procházel jeden dealer. Šel přímo k nám. Začal na mě mířit a nadávat mi. Vstal jsem a vrazil do něj, ať se zklidní, v tom jsem ucítil, jako by mi někdo protrhl kůži. Podíval jsem se dolů, krev mi stékala z břicha. Volal jsem o pomoc, ale nikdo tam nebyl. Padl jsem na zem a pomalu umíral.

Probudil jsem se v bílé místnosti, bylo tu tolik světla, až mě z toho bolely oči. Rozhlídl jsem se. Já jsem sakra v nemocnici?! Přišla ke mně nějaká mladá doktorka.

"Vítejte, pane Neznámý. Tak vám tu alespoň říkáme. Vaše jméno?" usmála se.

"Bill Kaulitz." Odpověděl jsem suše. "Co se stalo?"

"Někdo vás postřelil." Chtěl jsem si sednout, ale ucítil jsem tržnou ránu v břiše, tak jsem si zase rychle lehl. "Nezvedejte se. Vaše rána je ještě velmi čerstvá. Málem jste nám vykrvácel, ale jste bojovník." Pořád se tak protivně usmívala. Nemám rád lidi, kteří jsou extra šťastní ze života.

"Vaše rodné číslo? A nějaký kontakt na rodinu? Abychom to mohli ohlásit."

"Já nemám rodinu." Podíval jsem se do rohu místnosti.

"Ale co to povídáte. Každý má rodinu."

"NEMÁM rodinu." Podíval jsem se jí upřeně do očí. Její úsměv se změnil ve zmatený pohled.

"Dobře. Tak odpočívejte." Odešla. Oddychl jsem si. Musím pryč. Bůh ví, jak dlouho si mě tu budou chtít nechat, já potřebuju svůj život. Nepřežiju tady. Jen ta myšlenka mi vyronila kapku potu na čele. Měl jsem umřít. Konečně bych měl klid od všech starostí a tohohle zasranýho života. Do hajzlu, proč mě Bůh tak nenávidí, že mě nechal žít?

Podíval jsem se na chodbu a stál tam Mike. Ulevilo se mi, že vidím známou tvář.

"Bille, jsi v pohodě?"

"Jo ty vole, je mi skvěle! Ležim v nemocnici a vy zmrdi byste mě tam nechali chcípnout."

"Promiň, kámo. Kdybych tam zůstal, chytli by mě poldové." Má pravdu, taky bych utekl.

"Mlč radši a řekni mi, co se stalo."

"Kámo, zešílel jsi. Procházel kolem ten dealer a tys na něj vyběhl. Měl jsi halucinaci. Ječel si, že tě chce zabít, přitom s tě vůbec nevšímal. Běžel jsi k němu a strčil si do něj, lekl se a vystřelil, pak jsme utekli. Ten zmetek, co jsem od něj koupil ten kokain, tam musel něco namíchat."

"Do prdele."

"Jo, přesně tak. Kámo, ta doktorka je docela kočka. Sice mi řikala něco o firbilátoru nebo co a vůbec jsem nevěděl, o čem mluví, ale má pěkný kozy."

"Defibrilátor, blbče. Pořád se tak protivně usmívá." Pokrčil s úsměvem rameny. "Jak to tady mám sakra vydržet? Ještě mě strčej do léčebny."

"No to nevim. Ale držim ti palce." Poplácal mě po rameni. "Musim zase jít, našel jsem si práci."

"Co je to s váma? To se jako teď všichni stáváte normálníma nebo co?"

"Ne, to rozhodně ne." Zasmál se. "Ale nějak si na to vydělat musim. Měj se." Odešel.

---Christine---

Celou dobu jsem stála za dveřmi, když se bavili. Slyšela jsem úplně všechno. Takže tady máme obyčejného feťáka, který ještě kritizuje mojí dobrou náladu. Ustoupila jsem, když jsem slyšela kroky. Šla jsem do jeho pokoje, odnést mu prášky, ani trochu jsem se neusmála, podíval se na mě.

"Kdo pak vám zkazil náladu?"

"Do toho vám nic není." Odsekla jsem ho.

"Oh, tak to jo. Takže teď se na mě budete mračit?"

"Zapijte si prášky." Podala jsem mu je, jen se na to podíval a usmál se.

"A proč?"

"Protože vás to po nich nebude bolet."

"Co když je nechci?" usmál se provokatérsky.

"No tak, nemám čas jen na vás."

"Prášky jsou na nic."

"Fety taky." Vylítlo mi z pusy, to jsem nechtěla, nic mi do toho není. Pozvedl obočí.

"Tak o to tady jde. Zjistila jste, kdo jsem a přešel vás smích? Inu, těší mě."

"Mohl byste to už zapít?" vzal si s úsměvem prášky a vodu, zapil to.

"Prosím." Vzala jsem si to od něj.

"Nic mi do toho není, ale slyšela jsem vaší konverzaci, takže.."

"Takže příště neposlouchejte a starejte se o sebe."

"Můžete se uzdravit." Pochopil jsem, že nemyslí břicho. Zamračil jsem se.

"To není tvoje starost."

"Nikdo vám nedovolil, abyste mi mohl tykat. Jen jsem vám chtěla pomoct." Pokývla jsem hlavou. "Tak jako tak tady budete minimálně 2 týdny. Nemusím být znalec na to, abych věděla, že to nevydržíte."

"Vypadněte." Podívala jsem se na něj překvapeně. "Dělejte!" otočila jsem se a odešla jsem. Feťák zasranej.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku 'On the Edge'?

Ano 100% (16)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama