On the Edge 3

20. prosince 2014 v 15:02 | A&K |  On the Edge
Autor: Emily
Žánr: romantické drama


Už tu v týhle zatracený nemocnici trčím 2 dny a pomalu začínám pociťovat, že potřebuju cokoliv, co by mě alespoň na chvilku omámilo.
Snažil jsem se co nejvíc spát, abych na to nemyslel, ale nemohl jsem ani usnout. Pořád mi lezlo do hlavy, jak si píchám ten sladký jed do žíly a celý se uvolním. Ježíši, nemysli na to, Bille! Zblázním se tu. Taky jsem hodně přemýšlel, co je teď asi s Cassie a měl jsem vztek, že kluci si teď můžou nasávat a já musím ležet v téhle pakárně. Vím o sobě, že jsem závislý, nepotřebuju si to přiznávat, nevadí mi to. Lepší žít pro něco než každý den chodit do práce a nežít žádný život, nežít pro nic.

"Jste v pořádku?" přišla za mnou ta protivná doktorka. Vaše srdce pomalu nestačí bít, co se děje?"

"Nic." Schoulil jsem se do klubíčka. "Dejte mi něco na spaní."

"Je mi líto, ale před chvílí jste si bral analgetika na bolest, nemůžu vám dát hypnotika na spánek hned chvilku po tom."


"Tak mi dejte NĚCO, cokoliv!" setřel jsem si pot z čela.

"Obávám se, že nemám to, co vy hledáte. Měl byste být rád, že na vás nikdo nezavolal policii, myslím, že ve vězení byste se měl hůř, buďte rád, že jste tady."

"Dík za radu." Zakroutil jsem hlavou. Zavřela dveře, podíval jsem se na ní. Sedla si ke mně.

"Proč jste takový?"

"A jakej?"

"Zlý. Kdo vám tolik ublížil?"

"Já myslel, že jste chirurg, ne psycholog."

"Nemám specializaci na psychologa, ale baví mě se šťourat v životech ostatních." Pousmála se pro sebe. Měla zvláštní, milý úsměv. Ale co to sakra povídám, už mám takový absťák, že se mi líbí i úsměv protivné doktorky.

"Nemám zájem se vyzpovídat."

"Běžte do léčebny."

"Kde se ve vás bere ta drzost?!" zamračil jsem se.

"Nekřičte." Přiložila mi prst na ústa a pak povzdychla. "Dám vám něco, co uklidní vaší touhu. Není to na Bůh ví jak dlouho, ale mám dojem, že vám by teď pomohl jakýkoliv čas."

"Co to je?"

"Něco jako zdravý halucinogen." Uchechtla se. Jako bychom byli kamarádi nebo co. Nejsem její kamarád a nebudu se s ní smát. Když pochopila, že si asi nebudeme rozumět, odešla pro tu věc. Za chvíli se vrátila, vzala mi ruku a píchla mi injekci, sykl jsem.

"Jako byste na to nebyl zvyklý." Zakroutila hlavou, podíval jsem se na ní nechápavě, ta měla teda prořízlou pusu.

"Podívejte.", otřela mi krev z ruky, "Oba víme, co jste, takže si tu nebudeme hrát na Bůh ví co." Pokrčil jsem rameny.

"Je mi to jedno. Já se nestydím za to, co jsem."

"Jak to? Většina lidí tu říká, jak je jim líto, do čeho se pustili. Samozřejmě vím, že lžou a že hned jak odešli, šli se zfetovat, ale alespoň to předstírali. Proč si myslíte, že je to správná věc? Někdo vám musel sakra ublížit, že je vám váš život naprosto ukradený."

"To je moc dlouhá historie. A já vám to nechci vyprávět." Opravdu se mi dělalo líp. "Dík."

"Nemáte zač. Jsem tu od toho, abych pomáhala. Většinou teda radši pomáhám lidem, kteří opravdu chtějí žít. Který mají význam."

"Takže chcete říct, že já jsem tu zbytečně?" Pousmála se.

"Na to, jak se podceňujete, vám to dost pálí."

"Chodil jsem na gymnázium." Pokrčil jsem rameny.

"Proč jste přestal?"

"Už zase jste zvědavá?" uculila se.

"Nemůžu si pomoct." Povzdychl jsem.

"Měl jsem lepší zájmy."

"Kokain?"

"Jste drzá."

"Jsem upřímná." Zapřemýšlel jsem a pak jsem pokývl hlavou.

"Teď jste se obhájila." Usmála se.

"Taky mi to pálí."

"Takže jste sebevědomá."

"Samozřejmě. Neprošla jsem 6 let medicínou, abych pak tiše chodila kolem a byla chudák."

"6 let? Kolik vám je?"

"Takže vy se můžete ptát a já ne?" poprvé tady jsem se pousmál.

"Tak teď jsem si nahrál. Ale vypadáte mladá."

"Ts, jsem mladá."

"22?" Povzdychla s úsměvem.

"25 a už neodpovídám na osobní otázky, dokud nebudete odpovídat vy." Zhluboka jsem se nadechl, nikdy jsem vlastně svůj příběh nikomu neříkal, nikoho to nezajímalo.

"Já..no..", nějak jsem o tom nemohl mluvit. "Ne, to nepůjde. Neřešte to." Zakroutil jsem hlavou. Položila mi ruku na rameno, podíval jsem se na něj.

"Příště mi to třeba řeknete." Lehce mě poklepala po rameni a odešla.

Byla zvláštní, byla optimistická, až to bylo protivné. Ale dokázala převést ten optimismus na ostatní, ať chcete nebo ne. Donutila mě se pousmát. Teda "donutila", pousmála jsem se sám od sebe, ale vím, že na nikoho jiného bych se nepousmál, prostě mě k tomu nějak donutila. Teď mi bylo dobře. Bylo to zvláštní. Cítil jsem se jako kdysi. Když jsem byl normální. Necítil jsem se jako po užití drogy, ale necítil jsem ani absťák, cítil jsem se normálně. Tenhle pocit už jsem dlouho neznal. Podíval jsem se na okno, ze kterého šlo vidět z mého pokoje na chodbu, byl jsem totiž na JIP, zrovna kolem prošla ta doktorka a zase měla ten pitomý úsměv. Jak to sakra dělá? Třeba si taky vždycky v převlékárně dá lajnu délky lavičky a pak jde pracovat, zasmál jsem se té představě, kdyby tu někdo stál, asi by si myslel, že jsem se zbláznil, když se jen tak z ničeho zasměju. Ale naopak, cítil jsem se úplně normální.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku 'On the Edge'?

Ano 100% (16)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama