Útěkem se nic nevyřeší! 2

16. prosince 2014 v 11:46 | A&K |  Útěkem se nic nevyřeší!
Autor: Kathleen
Žánr: romantické drama


Prudce se otočím a spatřím siluetu chlapce sedícího na dřevěné lavičce. Celý oděný v černém, pár pramínků spadaných do obličeje. Chvíli se na něj jen dívám a smutně ho pozoruji.

"Ta moje byla naštěstí rychlejší, než jsem čekala," špitnu směrem k němu a pohledem se zase vrátím mezi pramínky poletující vody. Během chvilky vedle sebe uslyším klapot podpatků, chlapec si klekne vedle mě.
"Pojď, vstávej, takhle se akorát nastydneš," podá mi ruku na znamení toho, že mi pomůže vstát. Chvíli váhám, ale nakonec mu ji stisknu a on mi pomůže postavit se na nohy. Nic neříkám, co taky, je to úplně cizí člověk, kterého jsem potkala o půlnoci v městském parku. Nepatrně se na mě usměje.

"Jsem Bill," představí se a opět ke mě namíří svou dlaň.
"Grace," špitnu a opětuji mu pevný stisk. Znovu se posadím, tentokrát na dlážděný kraj fontány. Bill si nahlas povzdechne a přisedne si ke mně.
"Víš, nerad bych tě otravoval," začne opatrně a já cítím jeho pohled mezitím, co hypnotizuji zem.
"Měla jsem v plánu říct něco podobného já tobě," tiše se zasměji a na chvíli se na něj zadívám. Mám pocit, jako bych tu tvář už někdy viděla.
"Úsměv ti sluší mnohem více," pousměje se. "Chodím sem celkem často, rád tu přemýšlím. A i když tu potkávám spoustu zvláštních lidí, nevěstu dnes vidím teda poprvé," nadhodí mi veselým tónem. "Navíc, domů se rozhodně ještě nechystám," ujistí mě.
"No, tak to jsme dva. Momentálně ani nechci myslet na to, co teď bude," skoro zašeptám poslední slova a ucítím, jak se mi do očí nahrnou slzy. Začne mě znovu zžírat pocit toho, co bude, až se vrátím. Mrzí mě to za tátu, protože to teď všechno určitě odnese. Ale co mi je po něm, proč bych ho měla věčně omlouvat? To on je ten, kdo mi chtěl zničit život!
"Co se stalo, jestli se můžu zeptat?" věnuje mi tázavý pohled. Zhluboka se nadechnu, abych potlačila slzy, a pomalu začnu vyprávět.


"A proto se teď courám celé odpoledne po městě. Vážně se divím, že po mě nevyhlásili pátrání," zakroutím hlavou. Pohledem vzhlédnu k Billovi, který na mě jen s úžasem zírá.
"Jsi odvážná, víš to?" věnuje mi obdivuhodný pohled. Udivím se.
"Máš pocit? Jen jsem zbaběle utekla," svěsím ramena a nedbale si očistím zašpiněné šaty.
"Jasně. Sebrala jsi odvahu a rozhodla se s tím něco udělat. A k tomu ještě v tak neočekávaný a důležitý moment. Znělo to jako z filmu," zasměje se a já s ním. Nenápadně se snaží odlehčit situaci a dokonce se mu to i daří. Zpod sukně vykasám malý pytlíček nevěstiných nejdůležitějších potřeb a z něj svůj mobil. Na displayi mám snad tisíce nepřijatých hovorů a SMS zpráv, které ale rozhodně nemám v plánu číst. Telefon pevně semknu v ruce, prudce vstanu a vší silou s ním mrštím do fontány.

"A polibte mi!" hystericky zakřičím a znovu se svezu na zem, kde si přitáhnu kolena až pod bradu. Bill mě jen tiše pozoruje. "Promiň, nic neříkej, jsem blázen," špitnu.
"Tak rád bych ti pomohl," poposedne si ke mně blíž a rukou nepatrně přejede po bílé látce. "Kde bydlíš?" zeptá se najednou. Ztuhnu. Zase ta myšlenka, že se budu muset vrátit. Vidím celou tu scenérii živě. Chvíli jen mlčím a potom dostanu nápad.
"Kus od centra si už nějakou dobu zařizuji byt, o kterém ani táta neví. Půjdu nejspíš tam, i když v něm ještě prakticky nic není. Teď se na výraz nasupenýho táty nějak necítím," úlevně vydechnu nad svým novým řešením.
"Tak pojď, doprovodím tě, hm?" pomůže mi se zvednout a z ničeho nic si začne sundávat bundu. Přehodí mi ji přes ramena a promne mi přes ni ruce. "Určitě je ti zima, tak žádný protesty!" zasměje se a já mu jen tiše poděkuju. Zastavím se, když dojdeme před dům a opatrně vrátím Billovi bundu.

"Děkuju, za všechno. A hlavně za doprovod, že jsi se mnou vůbec ztrácel čas. Moc ráda jsem tě poznala," zasměju se a čekám, co mi řekne. Chvíli se na mě jen dívá a jeho rty se rázem rozšíří do sladkého úsměvu.
"Není za co, udělal bych to zas a znovu. Dobrou noc," věnuje mi poslední upřímný pohled a otočí se k odchodu. Ještě nějakou dobu stojím jako šmudla uprostřed chodníku a pozoruji jeho siluetu mizící v dáli.

Prásknu dveřmi a po tmě dojdu do mého budoucího obývacího pokoje. Rozsvítím a rozhlédnu se. I přes dnešní životní skandál se cítím šťastná. Tak moc mi povídání s Billem pomohlo. Padnu na matraci ležící na zemi a ani nepostřehnu, že se během chvilky dostaví spánek.

Unaveně otevřu oči, když někdo vytrvale začne bušit do dveří. Sakra, kdo to může být takhle po ránu? Stále oblečená v ušpiněných šatech se dobelhám ke dveřím a bezmyšlenkovitě je otevřu. Osoba přede mnou stojící je ta poslední, kterou bych si teď přála vidět.

Táta. Vrazí do mého bytu a já se nestačím divit.

"Kde si vzal moji adresu?!" vyštěknu na něj. Záměrně jsem ji nikomu nedávala, chtěla jsem mít své vlastní útočiště.
"Nestarej se, přišel jsem kvůli něčemu jinému!" odsekne mi.
"Hrabeš se mi ve věcech?!" rozpřáhnu vztekle rukama.
"To už stačí! Teď mě koukej poslouchat a řekni mi, co to do prdele mělo včera znamenat?! Hledali jsme tě všude! Kde ses sakra courala?!" okamžitě se na mě rozeřve. Nemám sílu mu odporovat, z části má pravdu. Já jsem ale vděčná za to, že jsem se probudila ještě včas. Sice na poslední chvíli, ale přeci. Nejsem malá holka, co si nechá poroučet.
"Myslíš tu trapnou firemní svatbu, kde si nás s Philipem nastrčil jako hlavní figuranty? Nevyšlo to, co?" zkřížím ruce na prsou a můžu jen sledovat, jak tátovi rudnou tváře.
"Zkazila jsi mi kariéru! S Philipovým tátou a jeho firmou je konec! Doufám, že jsi teď spokojená! Prvotřídní ostuda, výborně Grace! Kdyby tě viděla máma, tak…"
"Tak co? Kdyby tu byla máma, tak by nikdy nedopustila, abys se mnou zacházel jako s kusem svýho majetku! Upřímně, je mi tvoje kariéra u prdele! Nejsem tvůj firemní partner tati, jsem tvoje dcera, měl by sis to sakra uvědomit!" nenechám ho doříct větu. Jak si může vůbec dovolit mluvit za mámu?

Otcův výraz se ale nemění, spíš to vypadá, že mě na místě zabije. Semkne ruce v pěst a zhluboka vydechne. Po chvilce se napřáhne a já ucítím ostrou bolest na své tváři. Oslabené nohy mě ale neudrží a můj spánek zavadí o dřevěnou komodu. Uslyším prásknutí dveřmi a skrz slzy se mi začne pohled pomalu rozmazávat.

Otevřu oči do tmy a zmateně se kolem sebe rozhlédnu. Automaticky si sáhnu na spánek, kde mi v jednom kuse vystřeluje do hlavy ostrá bolest. Na prstech spatřím krev a slzy si znovu najdou cestičku po mých už tak zbědovaných tvářích. Doplazím se do koupelny, kde ze sebe konečně strhnu špinavé šaty a ve sprchovém koutě na sebe nechám stékat horkou vodu. Jak? Jak mi to vůbec mohl udělat? Můj vlastní táta! Alespoň jsem měla příležitost poznat i jeho poslední špatné vlastnosti, o kterých jsem rozhodně nechtěla nic vědět. Nemrzí mě možná ani tak to, že mě byl schopen uhodit jako skutečnost, že je mu bližší jeho kariéra, než já, jeho dcera. Měla jsem si to připustit už dřív, ale on byl to jediné, co mi po mámě zůstalo.

Po nekonečném přemýšlení se konečně postavím na nohy. Nemůžu se tu litovat, musím něco sakra dělat! Sprchu vypnu, natáhnu se pro malý ručník u umyvadla a nakonec najdu i mé pracovní věci, ve kterých jsem uklízela po malířích. Vlasy sepnu do nedbalého ohonu a ránu na spánku přelepím drobnou náplastí. Nenechám ze sebe dělat idiota, u táty mě držela už jenom lítost a respekt k němu jako k rodičovi. Ten už ale dávno ztratil, nechci s ním mít nic společného!

Naposled se zhluboka nadechnu a vyrazím k mému teď už bývalému domovu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku 'Útěkem se nic nevyřeší!'?

Ano 100% (23)

Komentáře

1 Evča Evča | 18. prosince 2014 v 13:36 | Reagovat

To je napínavý. To ji udělal vlastni táta? :-( Já chci pokračování :-)

2 Hanyce Hanyce | 18. prosince 2014 v 15:05 | Reagovat

Super :-) Uz se tesim na pokracovani!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama