Útěkem se nic nevyřeší! 3

23. prosince 2014 v 13:26 | A&K |  Útěkem se nic nevyřeší!
Autor: Kathleen
Žánr: romantické drama


Strčím klíče do zámku a zjistím, že nikdo není doma. Díky bohu, nemám náladu se s otcem zase pohádat. Vpadnu do šatny, kde vytáhnu kufr a tašku a začnu do nich házet všechno svoje oblečení. V pokoji posbírám své poklady a důležité věci. Zastavím se až nad zdobeným rámečkem s fotkou mámy a mě, když jsem byla malá. Jemně po ní přejedu prsty a pousměju se. Proč se to všechno muselo tak zvorat?

Z mého snění mě vyruší něčí zakašlání. Podívám se ke dveřím, kde spatřím tátu. Rozbuší se mi srdce, ale nedám na sobě nic znát. Fotku hodím na vrch už tak plného kufru a zapnu ho. Táta pořád nic neříká, jen se dívá, jak dobaluju poslední věci. Vezmu zavazadla a bez zbytečného loučení s mým milovaným pokojem projdu kolem táty.

"Je to nutný?" ozve se za mnou jeho hlas. Slyším v něm, jak se musí přemáhat, aby ze sebe něco takového vůbec dostal. Přeci jenom ho asi štve, že odcházím. Zastavím se v půli schodů a krátce se na něj otočím.
"To se ještě ptáš? Děláš si srandu? Ode mě už nic nečekej. Pošli mi výpověď a nesnaž se mě nijak kontaktovat. Alespoň tohle pro mě udělej, jedinou věc, co po tobě chci," dořeknu mu chladně, bez jakýchkoliv emocí. V hloubi duše i přes to všechno cítím bolest. Je to přeci jenom můj táta, ale některé věci se prostě neodpouští. Naposled se podívám na jeho zmatený výraz, popadnu klíče od auta a zabouchnu dveře od domu. Na prahu se zhluboka nadechnu. Zvládla jsem to, je to za mnou!


Vybalím si všechny věci a vyčerpaně padnu na matraci. Měla bych s tím bytem něco dělat, vypadá to tu hrozně. Rozhlédnu se po poloprázdném provizorním obýváku, ještě nevybalené sedačce a holých stěnách. Z mého snění mě vyruší zvuk zvonku. Snad to není táta, co by tu teď dělal? Otevřu dveře a překvapením je mi Bill s krabičkou v ruce.

"Ahoj, neruším?" prolomí ticho mezi námi.
"Eh… a-ahoj já… nečekala jsem tě tu," vykoktám ze sebe.
"Chtěl jsem… vlastně mě napadlo, že budeš nejspíš potřebovat nový telefon, když jsi s tím starým tak zatočila," podá mi menší zabalenou krabičku a tím mě přivede do úzkých.
"To je moc milé Bille, děkuju, ale to si nemůžu vzít," zakroutím hlavou a podám mu dárek zpátky.
"Nemůžeš, ty musíš. Prosím," chvíli přemýšlím a pak mu tichým gestem naznačím, aby šel dál. Kývne hlavou a projde kolem mě dovnitř.
"Je to tu zatím fakt hrozně prázdný, tak se nelekej," položím balíček s telefonem na stůl a opřu se s rukama na prsou o stěnu. Bill se chvíli rozhlíží a pak se ke mně otočí.
"Náhodou to tu bude moc pěkný, až se do toho pustíš," povzbudí mě a nastane ticho.

"Vlastně… jsem se taky přišel zeptat, jak ti je?" začne opatrně. Ve mně zase všeho ztuhne. Na chvíli se mi podařilo přijít na jiné myšlenky a už jsou zase zpátky.
"No dobrý, v pohodě," nervózně se usměju a projdu kolem Billa dál do místnosti. Ten mě ale stačí chytit za ruku a tím mě zastaví.
"A tohle je co? Novej doplněk?" podívá se na přelepenou ranku na mém spánku. Nejdřív se udivím nad jeho náhlou reakcí, jak se jeho starostlivý tón rázem změnil ve vytočený. Vytrhnu se mu ze sevření.
"Co je ti do toho? Nestarej se! Sotva mě znáš a už mi nosíš dárky a vyptáváš se jak na starou známou! Asi už jsem ze všeho praštěná, nechápu, proč jsi vůbec přišel!" vyjedu po něm, aniž bych chtěla.
"Udělal ti to táta, že jo?" zeptá se klidnějším hlasem. Otočím se k oknu a dívám se někam do dálky, do prázdna. Vzpomenu si na tu scénu z rána. Udělal mi to on, pomoz mi!
"Odejdi prosím," špitnu.
"Grace já chci jen…"
"Vypadni, slyšíš?!" zakřičím na něj hystericky a znovu se tiše rozbrečím. Zmateně se na mě podívá a pak s rukama v kapsách odejde z bytu. Dojdu k vchodovým dveřím a sesunu se podél nich až na zem. Nechápu to. Říkám něco jiného a chovám se jinak, než bych vlastně vůbec chtěla! Už mě přeci nic netíží, tak co se děje? Bill je přeci fajn kluk, byla jsem vlastně ráda, že dneska přišel a teď ho pošlu pryč. Nemůžu ho takhle nechat, byl to ode mě podraz! Zvednu se a cestou do obýváku se zastavím nad balíčkem od Billa. Rozbalím papír, a když krabičku otevřu, na vrchu najdu něčí telefonní číslo.

Na druhé straně papírku objevím i malý vzkaz. První číslo do Tvého nového telefonního seznamu, Bill. Dočtu kartičku a cítím, jak mi vykouzlila úsměv na tváři. Je to zvláštní, ale ten kluk od fontány udělal tyhle chvíle hrůzy za poslední hodiny tak nějak míň děsivé. Zamrzí mě, když si uvědomím, jak jsem jeho snahu naprosto zazdila. Z mých myšlenek mě vyruší zatroubení projíždějícího auta pod okny mého bytu. Telefon odložím stranou a moji pozornost zaujme stále nerozbalený gauč. Myslím, že je na čase vyzkoušet jeho multifunkčnost. Zahodím igelit kamsi stranou a po chvíli boje s rozkládací částí se pohodlně uvelebím.

Ráno mě probudí cvrnknutí slunečních paprsků přímo do nosu. Protáhnu se a usoudím, že byl gauč daleko lepší volbou než nepohodlná matrace na zemi. I když myslím, že koupi postele bych neměla odkládat, na ty prázdné pokoje a holé stěny se nevydržím moc dlouho dívat. Ať alespoň někde je mi zatím hezky.

Vyběhnu z bytu a namířím si to přímo ke svému operátorovi, kde se rozhodnu zrušit své staré číslo a spokojeně odejdu s novým. Doma popadnu krabičku se vzkazem, a když se mi povede vše konečně přivést k životu, nedočkavě vyťukám Billovo telefonní číslo.

"Haló?" ozve se na druhé straně. Je to on, poznávám ten milý hlas.
"Bille, strašně mě to mrzí, nechtěla jsem na Tebe takhle vyjet! Víš, je toho teď na mě moc a já vím, že jsem se zachovala jako kráva a…," ani nedořeknu svou krkolomnou zpověď, když mi do řeči skočí Bill.
"Grace! Brzdi, chrlíš na mě moc informací!" zastaví mě a slyším, jak se u toho směje. "Kde jsi? Co děláš?" zeptá se mě už o něco vážněji.
"Jsem doma, a když se tak rozhlížím kolem, opravdu, ale opravdu nutně potřebuju Tvou pomoc. Tak jsem myslela, že kdybys náhodou neměl co na práci," pronesu nevinným tónem a i v tom negativním oparu všude okolo mě doufám, že mě neodmítne.
"Myslím, že za tak pěknou omluvu by nepřišel jen blázen. A to já rozhodně nejsem!" dodá vážně a položí hovor. Zmateně se podívám na telefon a zakroutím hlavou. Co jsem z toho tedy měla vyvodit? Chvíli jen tak sedím a přemýšlím nad tímhle milým stvořením, které mi do života vpadlo jako kulový blesk. Je to zvláštní, viděli jsme se jen dvakrát a já mám pocit, jako bychom se už nějakou dobu znali. Snad je právě on tou záplatou na ty poslední měsíce bláznovství. Chybí mi kamarád.

Mou filosofickou chvilku přeruší zvuk zvonku. Nadšeně se rozeběhnu ke dveřím a u toho žasnu, jak je Bill rychlý. Nečekala jsem ale, že za dveřmi nenajdu Billa.

"Phillipe! Co tu děláš?" zhrozím se při pohledu na svého bývalého snoubence. Vypadá, jako kdyby alespoň týden nespal. Hluboké kruhy pod očima a nezdravá barva v jeho obličeji nelíčí nic dobrého. V mžiku si uvědomím, jak sobecká jsem vlastně byla, když jsem za celou tu dobu ani jednou nepomyslela právě na Phillipa.
"Zničila jsi mě," pronese mým směrem a já jen ztěžka polknu. Cítím, jak mi u jeho slov poskočilo srdce.
"Pojď dovnitř Phillipe, nemusí nás slyšet celý dům," řeknu a vtáhnu ho dovnitř. Nahlas vydechnu a s tím jako by se mi vrátila zpět ta nátura, kterou jsem byla ještě před pár minutami nabitá. Mé rozhodnutí nenechat si druhými kazit už tak pohnojený život. Dveře jen přivřu na znamení toho, že tohle bude rychlý proces. "Tak podívej se. Pokud dobře vím, my dva jsme se tenkrát prostě dohodli, nic víc v tom nebylo. A ano, uznávám, celá tahle trapná etuda je jen moje vina, měla jsem si to uvědomit daleko dřív, že tohle celý bylo naprostý šílenství!" chytnu se za čelo a nevěřícně se zasměju, do jak absurdní situace jsem se vlastně nechala dohnat! Já si ho snad opravdu pro blaho firmy chtěla vzít!

"Dohodli? My jsme se dohodli? Jak to vůbec můžeš říct? To jsi tak chladná? Vždyť já Tě miluju! Nemůžeš o tom mluvit jako o dohodě!" vyštěkne na mě a já nevěřím svým uším.
"Prosím tě, tyhle pohádky si strč někam! To ti poradil kdo, můj nebo snad tvůj táta? Nějaký nový trik jak zachránit velký prachy? Nepřijde ti to sakra ani trochu nechutný?" opáčím mu.
"Myslím to vážně," špitne a v mžiku mě přitlačí na stěnu. Z téhle vzdálenosti mezi námi hned pochopím jeho rádoby srdceryvný monology, táhne to z něj! Nestačím vydat jediné slovo, pevně stiskne mé ruce a surově mě políbí. Snažím se vytrhnout z jeho sevření tak, abych ho mohla odstrčit, ale jeho stisk je příliš silný. Zmocní se mě úzkost a absolutní bezmoc. Snaha o křik se mění jen v tlumené zvuky a nakonec v tichý pláč. Drží mě tak pevně, že už skoro necítím zápěstí a z posledních sil se pokouším dostat od něj pryč.

"Grace?!" uslyším po snad nekonečné době tichý hlásek, jak vyslovuje mé jméno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku 'Útěkem se nic nevyřeší!'?

Ano 100% (23)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama