On the Edge 12

29. ledna 2015 v 22:06 | A&K |  On the Edge
Autor: Emily
Žánr: romantické drama


Uběhl měsíc od naší hádky a překvapivě jsme se během toho měsíce tak často nehádali, všechno se začalo lepšit, Bill razantně snižoval dávky, nepřestal sice úplně, ale bral to zodpovědně a snažil se brát co nejmíň. Sice bych ho v tom neměla podporovat, ale lepší snižovat, než ho v tom nechat, když nechce do léčebny. Dokonce jsem mu navrhla, že by měl zavolat Tomovi a snažit se to s ním udobřit a po dlouhé debatě uznal, že to není úplně špatný nápad. Sice Tomovi do telefonu zalhal, že už to nebere, což se mi nelíbilo, ale vymluvil se, že to řekl pro to, že Tom teď bydlí se svou manželkou a dvojčaty a ta by určitě nesouhlasila s tím, že bude mít doma feťáka. Nechala jsem to tak, hlavní je, že se ti dva udobří. Jedeme tam na jeden den, přespíme u nich a ráno zase pojedeme domů, takže by měl vydržet bez drogy. Shodou okolností má přijet ten víkend i Billova matka, takže smázneme 2 mouchy jednou ra
nou. Snad mu tedy i ona odpustí, ale která máma by neodpustila svému dítěti? Navíc po tolika letech. Byla jsem plná energie, že se všechno obrací na lepší stránku, ale jak se říká 1 krok vpřed, 2 kroky zpátky.


Nastal daný víkend a my jeli k Tomovi domů, já řídila, ale nemohla jsme si nevšimnout, jak sebou Bill neustále házel, věčně klepal nohou, nebo si hrál s prty. Začínala jsem se bát, že má absťák, ale to je blbost. Dal si svojí dávku podle rozvrhu, který jsme vymysleli, a který měl postupně snižovat dávky a chuť.

"Co je to s tebou, Bille?" Už jsem se musela zeptat.

"Noo..jsem nervozní.." podívala jsem se na něj koutkem oka a musela jsem se usmát. "Co když mě nepřijmou zpátky?"

"Bille, je to tvoje rodina, uvidí, že se snažíš a přijmou tě zpátky, neboj se. To spíš já bych se měla bát!" Uchechtla jsem se.

"Proč ty?" Podivil se.

"No je to přece tvoje rodina. Co když se jim nebudu líbit? Nebo co když si nepadneme do oka?"

"Lásko, jsi doktorka, jsi krásná, vtipná a chytrá a vytáhla jsi mě ze sraček. Neboj se, tebe budou milovat." Zasmáli jsme se spolu.

"Jak myslíš.." Zhluboka jsem se nadechla. "Za chvíli tam budeme." Všimla jsem si, že zvážněl.

"Představíš mě někdy svojí rodině?" Zeptal se tiše.

"Bille, moji rodiče jsou bohatí a povrchní. Nepřijmou mezi sebe nikoho. Kdyby se dozvěděli, že chodím s drogově závislým člověkem, tak by mě vydědili. Věř mi, tyhle lidi nechceš znát, ani já je nechci znát, i když jsou to moji rodiče."

"Takhle nemluv, rodinu máš jen jednu."

"Bohužel." Povzdychla jsem si. "Jednou až se z toho dostaneš a budeš mít stabilní práci, tak tě představím rodičům, neboj se. Ale do té doby nemůžu. A nedělám to kvůli sobě, dělám to kvůli tobě. Protože by tě v první minutě odsoudili a ty bys je do konce života nenáviděl, protože jsou to povrchní lidi a tohle nechci."

"Fajn fajn, jen jsem se ptal. To nemáš v rodině nikoho, koho bys měla ráda?"

"Vlastně jo, sestřenici Betty, ale mám jí ráda, protože je to striptérka, která se vzdala rodinnýho dědictví, sice ke mně jezdí, jen když nemá prachy, ale zase je narozdíl od ostatních normální a vtipná." Uchechtnu se.

"Začínám zjišťovat, že máš ráda lidi na dně. Jsi tak trochu šáhlá." Usmál se a políbil mě na tvář. Když už jsem chtěla protestovat, dodal: "Díky Bohu za to, že nejsi jako oni." Když tohle řekl, musela jsem se usmát. Tohle ráda slyším.

"Jsme tady." Zaparkovala jsem před Tomovým domem, vystopili jsme a zazvonili na něj, netrvalo to dlouho a otevřela nám krásná mladá žena s dítětem na ruce a hned za ní jsem viděla dobíhat Toma s druhým dítětem. Oba vypadali šťastně a ty děti byly tak nádherný. Byly to dvě identický holčičky. Hádala bych jim tak 8 měsíců. Hned na první pohled šlo vidět, že jdou rysy hodně do Toma. Okamžitě mě napadlo, jestli by i moje děti vypadaly spíš jako Bill než já. Ale na děti teď není vhodný čas. Bill se léčí a já hodně pracuju. Ani nevím, jestli vůbec děti chce. Rychle jsem zahnala ty depresivní myšlenky a navzájem jsme se představili. Vešli jsme dovnit, Bill vzal rovnou náš malý kufr s věcmi a odnesl ho do pokoje, který pro nás byl připravený. Sedli jsme si v obýváku ke kafi. Lily vypadala velmi přátelsky, ale zároveň na ní bylo vidět, že je dost unavená. Dvě děti asi dají dost zabrat.

"A kde je máma, Tome?" Rozhlížel se Bill.

"Přijede tak za půl hodiny. Gordon jí přiveze a pak pojede do práce. Říkal, že tě chtěl vidět, ale bohužel až jindy. No a jak se máš? Jsem tak rád, že jsi s tím svinstvem přestal. Co teď děláš?"

"Jo to já taky, jsem za to vděčný Rachel, že mě z toho dostala. No, momentálně jsem bez práce." Viděla jsem, že se cítil trapně, že nemá práci, ale nedal to znát." Ale tak něco si hledám, asi si udělám nějaký rychlokurz, nebo tak něco. A co ty? Co práce? A co děti? Koukám, že holky jsou krásný a velký." Tom se hned polichoceně usmál, nejspíš rád mluvil o sobě.

"No já dělám v takový firmě, která vymýšlí reklamy a celkem to jde. Finančně vycházíme dobře. A Lea s Michele už mají 9 měsíců. Jsou sice krásný, ale jsou to pěkný rošťáci, viď Lily?" Zasmál se a Lily jen přikývla.

"Dávají nám dost zabrat, ale jsme šťastní, že je máme." Lily se usmála na Toma a pohladila ho po rameni.

"Jsou opravdu krásné." Přidala jsem se do konverzace. "Můžu si jednu pochovat? Nebudou brečet?" Lily mi hned jednu posadila na klín.

"Nene, ony jsou hodně přátelský, nebrečí u cizích." Odpověděla mi s úsměvem Lily. Dívala jsem se na tu malou a usmívala se, byla nádherná, začala jsem jí lehce lechtat a ona se svíjela a roztomile řechtala. Pak si všimla mého řetízku na krku a v tu chvíli už jsem jí byla ukradená, hrála si pouze s mým řetízkem. Nechala jsem si jí teda na klíně a povídali jsme si dál.

"Jak je rozeznáte? Vždyť jsou obě na vlas stejný." Zeptala jsem se překvapeně.

"Lea má větší pihu na tváři a oblíkáme jí červený botičky. Michele nosí fialový. Jinak bysme je taky nerozeznali." Zasmála se Lily. Podívala jsem se na tu malou a všimla jsem si tý pihy, i tu měla podobnou jako Tom.

"Ahoj Lea." Pohladila jsem jí s úsměvem po tváři.


------


Po půl hodině přijela Billova máma. To, co jsem ale viděla, jsem absolutně nečekala. Myslela jsem, že přijde vitální zdravá paní, která se bude usmívat. Billova máma se sice usmívala, ale zdravá rozhodně nebyla. Měla šátek na hlavě a byla bledá a lehce pohublá. Sice sama chodila a snažila se vyzařovat pozitivitou, ale bylo vidět, že nemoc jí dostala. Jsem si sice na 50% jistá, že Billova máma trpí rakovinou. Jsem si ale na 100% jistá, že tohle nám Tom neřekl. Sakra! Na tohle nás měl připravit! Teda hlavně Billa samozřejmě. Podívala jsem se na něj a byl naprosto v šoku.

"Ma - Mami?" Bylo jediné, co z něj vypadlo. Hned k ní běžel a objal jí.

"Synku, jsem tak ráda, že tě vidím." Usmála se Simone a objala ho taky.

"Promiň Bille, nechtěla, abych ti to říkal." Řekl Tom provinile.

"Mami, co je s tebou?" Bill s ní došel na gauč a posadili se, jen jsem tiše přihlížela. "Proč jsi tak bledá? Ty jsi nemocná? Proč jsi mi nic neřekla?"

"Zlato, mám rakovinu prsu. Chodím na chemoterapie, proto nosím šátek, nemám žádné vlasy a samozřejmě mě ta nemoc oslabuje. Doktoři dělají, co můžou, ale v mém věku už je těžší se z toho dostat. Nechtěla jsem tě tím obtěžovat, ani jsem popravdě nevěděla, jak se ti ozvat." Bill si povzdychl a zasklily se mu oči.

"Ale to přece..co teď bude? Dostaneš se z toho, že ano?"

"To je ve hvězdách, broučku." Pohladila ho po tváři s úsměvem. "Zatím se to nijak nelepší, ale musíme doufat, že mi bude líp. Hlavně se na mě prosímtě nedívej jako na nějakou nemocnou stařičkou paní. Jsem pořád tvoje veselá optimistická máma a jsem moc ráda, že jsi tu s tvou přítelkyni, a že jsi zdravý a čistý." Usmívala se tak hřejivě, že bych jí nejradši objala. Takovou bych chtěla mít já matku. Každý by si takovou zasloužil. Podívala jsem se na Billa, celý se rozklepal, ale ne, to bylo špatné znamení. Postavila jsem se k němu a položila mu ruku na rameno.

"Zlato, musíš se uklidnit, pojď půjdeme se projít na čerstvý vzduch."

"Nešahej na mě!" Sundal mi tu ruku vztekle. Byl celý rozčílený, měl šílený výraz. Vstal a odstrčil mě, vyšel ven a práskl dveřma. Tom už za ním chtěl běžet, ale zastavila jsem ho.

"Tome, já s ním promluvím, neboj se. Omlouvám se, paní Kaulitzová. On ještě není připravený zvládat takový šok." Vyšla jsem ven. Nemusela jsem ho hledat dlouho, protože stál přimo vedle dveří a praštil pěstí do zdi. Pak si zapálil cigaretu.

"Bille? Můžeme si o tom normálně promluvit?"

"Ne, můžeš držet hubu. Nebo spíš musíš!"

"Nemluv se mnou takhle. Chápu, že jsi naštvaný a zklamaný, ale nevylejvej si to na mě, prosím." Stoupla jsem si před něj.

"Nenávidím tě za to, že si mě sem přivedla. Za všechno můžeš ty! Kdybys neměla tak debilní nápad, nikdy bych se to nemusel dozvědět!"

"A co?! Nechtěl by jsi vědět, že máš poslední šanci se s ní rozloučit, protože umírá?!" Chytil mě a narazil zády na zeď, vyjekla jsem, jak to zabolelo a dívala jsem se na něj, byl rudý vzteky a naprosto nepříčetný.

"Neříkej to kurva!! Neříkej to!! Ona neumře, jasný?!!"

"Na koho máš teď vlastně vztek? Na sebe nebo na mě?" Stekla mi slza. Nezasloužila jsem si, jak se ke mně chová. Pustil mě, pak si položil hlavu na moje rameno a začal zoufale zvlykat. Objala jsem ho pevně.

"Celou tu dobu jsem tu mohl být...být tu s ní...a ona teď..ona tu možná..dlouho nebude..." Mluvil mezi vzlyky. "Zatímco já se...flákal po městě..a fetoval..a moje máma tu mezitím...umírá.."

"Bille, nemohl jsi to vědět. Teď jsi tady, jasný? Máš šanci to napravit a být tu s ní do úplnýho konce. A třeba taky ne, nemysli hned na nejhorší. Může to přežít, proč by ne?" Konejšila jsem ho, chtělo se mi brečet, když jsem ho viděla takhle zlomenýho, bylo mi to hrozně líto.

"Máš pravdu." Řekl po chvíli, odtáhl se a dokouřil cigaretu, pak se zhluboka nadechl. "Můžu tu teď být s ní. Nezahodím tuhle šanci. A omlouvám se, zachoval jsem se k tobě hrozně."

"Teď to neřeš, už jsem si tak nějak zvykla, že si to vždycky vyliješ na mě."

"Ne, Rachel, to ne. Miluju tě a nechci, aby to tak bylo. Děkuju ti po stý za všechno, co pro mě děláš." Objal mě pevně a políbil, pohladila jsem ho po zádech.

"Tak už pojď, půjdem dovnitř, určitě jsou teď udivený." Bill přikývl a típl cigaretu. Setřela jsem mu slzy a vešli jsme společně dovnitř. Všem se omluvil a přišel se mnou k Simone."

"Ještě jsem vás nepředstavil. Mami, tohle je moje úžasná přítelkyně Rachel." Usmál se pyšně. "Je to doktorka a zachránila mi několikrát život." Políbil mě na tvář, Simone se usmála a potřásla si se mnou rukou.

"Moc mě těší, paní Kaulitzová." Usmála jsem se.

"Ale prosímtě, říkej mi Simone." Její úsměv mě hřál u srdce. Sedli jsme si tedy zase ke stolu a začali probírat Simone nemoc. Vyprávěla mi, co jí řekli doktoři a tak dále. Řekla bych, že má ještě vělkou šanci se vyléčit, samozřejmě to bude delší doba, ale proč by ne. A tak jsme si povídali a povídali dlouho do noci.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku 'On the Edge'?

Ano 100% (16)

Komentáře

1 Amy Amy | 30. ledna 2015 v 13:17 | Reagovat

Hezké :-) Je mi líto Simone, snad se vyléčí... musím říct, že má Rachel opravdu obdivuhodně pevné nervy, jen tak někdo by s člověkem jako je tu Bill nevydržel.

2 Ireth Ireth | 31. ledna 2015 v 8:09 | Reagovat

Čekala jsem, že v tomhle díky půjdou po Billovi policajti. Vždyť minule přece pobodal kamaráda Rachel...Co to je za chlapa, že ho někdo bodne a on to ani neohlásí? A chuděra Simone...ale třeba ta její nemoc Billa víc motivuje aby přestal s drogama...

3 Emily Emily | 31. ledna 2015 v 11:42 | Reagovat

Bill ho v minulém díle nepobodal ale praštil.

4 Michi Michi | Web | 31. ledna 2015 v 13:18 | Reagovat

Jé, Toman s dvojčaty ^-^

5 Ireth Ireth | 31. ledna 2015 v 14:37 | Reagovat

[3]: Tak to sorry...asi jsem to nějak špatně pochopila nebo možná Alzheimer :D

6 Emily Emily | 31. ledna 2015 v 21:24 | Reagovat

V pohode :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama