Útěkem se nic nevyřeší! 6

13. ledna 2015 v 9:21 | A&K |  Útěkem se nic nevyřeší!
Autor: Kathleen
Žánr: romantické drama


Naposledy si přejedu rty jemným leskem a uvědomím si, že jsem ještě nedala vědět Billovi. Marně rozmýšlím v hlavě výmluvu a tak se rozhodnu, že jistější bude SMS. Nebudu se muset vykrucovat, prostě se mi to nehodí. Jen co SMS odešlu, uslyším zvonek. Rychle si obuju lodičky, popadnu psaníčko a seběhnu schody. Před domem stojí snad ještě zářivější Clark, než jakého jsem viděla odpoledne. Má v sobě prazvláštní jiskru.

"Ahoj, můžeme?" nabídne mi své rámě a já si v tu chvíli připadám jako Pretty Woman. Loudavým krokem dojdeme až do menšího baru na okraji města a vybereme si pěknou koženou sedačku v rohu u výlohy.
"Vybral jsi pěkný podnik, líbí se mi tu," usoudím a pokynu Clarkovi hlavou.
"Občas sem zajdu, má to tu takovou zvláštní atmosféru," usměje se na mě. "Na co máš chuť?" zeptá se se zájmem.
"Hm, docela bych si dala bílé víno," rozmyslím se vcelku bez váhání. Clark se radí s číšníkem, mezitím co já se věnuju svým myšlenkám. Je zvláštní, jak je mi dnes příjemně, jako bych objevila kus svého nového já. A Clark je navíc moc milou společností.
"Tvůj obličej je mi povědomý, jako bychom se snad už někde viděli, je to možný?" zadívám se na něj zkoumavě.
"Chodíš někdy do toho malého zverimexu co je u knihovny?" odpoví mi otázkou. Zamyslím se nad polohou onoho krámku. "No, myslím, že jsem tam jednou byla rybičkám pro krmení," pronesu trochu nejistě, ale asi mluvím pravdu.
"Tak to je moje malé království. Jestli se odněkud známe, tak jistě odtud," usměje se a povznese sklenku na přípitek. Napodobím ho a v paměti zapátrám po tom malém obchůdku.
"To je hezké, máš rád zvířata?" zeptám se s nadšením.
"Miluju je, hlavně psy, doma mám hned tři!" pronese pyšně a já se trochu zakuckám vínem.
"Tři psy? Jak to zvládáš venčit?"
"Není to o moc náročnější než mít jen jednoho. Alespoň se kluci zabaví, když s nimi nejsem doma. "Třeba teď jim alespoň není smutno, stejně jako mě," uculí se na mě, až se snad zlehka začervenám. Ani nevím, kolik sklenic vína jsem do sebe nalila, ale vím jistě, že ráno mě bude děsně bolet hlava.


"Tak co krásko, mám tě doprovodit domů?" chytne mě Clark kolem pasu a mírně se nade mě nakloní. Směs alkoholu a téhle okouzlující chvilky by mě jistojistě na nohách neudržela, nebýt jeho pevného stisku. Myšlenky mi v hlavě divoce poskakují a křičí, že jim se domů dnes ještě určitě nechce. Tedy alespoň ne samotným.
"Ano, až nahoru!" chytím ho za lem bundy a silně si ho k sobě přitáhnu do vášnivého polibku. Clark ho však rychle ukončí, chytne mě za ruku a už znatelně svižnějším tempem jsme, alespoň tuším, na cestě ke mně domů. Zpomaleným pohybem nahmatám v kabelce klíče a soustředěně po nějaké době konečně odemknu dveře. Nestačím se ani zout a cítím Clarkovu přítomnost za zády. V mžiku začne svými dlaněmi bloudit pod mou blůzou a jeho nenechavé rty jemně skousávají tenkou a citlivou kůži na mém krku.

Otočí si mě obličejem k sobě a během několika hrubých polibků se mnou udělá pár kroků vzad, kde mě silně přitlačí na zeď. Roztřesenýma rukama, se kterýma neví kam dřív, se mi dostane pod sukni a podél zdi mě nadzdvihne tak, že ho okamžitě instinktivně sevřu stehny kolem pasu. Jeho rty naléhají stále víc a já mám pocit, že jsme i během téhle krátké chvilky vydýchali snad všechen kyslík v místnosti.

"Chci tě, tady a teď," vydechne mi do ucha chtivým šepotem, až se mi rozeběhne mráz po zádech. Vymotám se z jeho trochu křečovitého sevření a po paměti ho dovedu do ložnice. Bezohledně ho strčím na postel, kde zůstane naprosto bezbranně ležet a jen mě pozoruje. Pomalu si rozepnu pár knoflíčků své blůzky a užívám si Clarkův nenasytný pohled křičící po mém nahém těle. Nechám si na sobě jen podprsenku a elastickou sukni, která ještě stále pilně pracuje na Clarkově fantazii. Po čtyřech se pomalu doplazím až na jeho klín, o který se začnu nepatrně třít tím svým. Jeho výraz se stává stále více vláčným a z jeho plných rtů každou chvíli uteče tiché zasténání. Pomalu z něj začnu svlékat jeden kousek oblečení za druhým, až zůstane ležet úplně odhalený. Několikrát ho jemně pošimrám nehty na svalnatém břiše a přitom pozoruji, jak mu na jeho vyrýsovaných pažích naskakuje husí kůže. Zkoumavým pohybem se má ruka zastaví až o jeho mužství, se kterým si v mžiku začnu pohrávat tak, až Clarkovi vyklouzne slastný výdech. Po pár minutách očividného trápení mě prudce převalí na záda a bez mrknutí oka ze mě strhne i poslední kusy látky.

S okamžitým zájmem o má prsa je začne nezadržitelně líbat a sát, až se mi konečně povede odtrhnout jeho rty a přitisknout na ty své. Během vášnivě vlhkého polibku ucítím jemný tlak ve svém klíně a tiše zasténám, zatímco se Clark na chvíli zastaví. Jakmile si mé tělo zvykne na jeho přítomnost, více si ho k sobě přitáhnu na znamení, že může beze strachu pokračovat. Po několika změnách míst mě svýma silnýma rukama přenese na široký parapet u okna, kde se z posledních sil opřu dlaněmi o zeď a Clark až trochu nečekaně zrychlí své přírazy. Přitisknu se svými rty k jeho krku, a když cítím, že se blíží vrchol, jemně se mu zakousnu do kůže. Během jeho stále nezastavujících se přírazů se neovládnu, prudce zakloním hlavu a zasténám. Clark využije situace a několikrát se vpije do mého odhaleného krku. Naposledy do mě pronikne a hlasitě vydechne.

Opřeni čely jeden o druhého se snažíme uklidnit a zalapat po dechu. Myslím, že tímto ze mě vyždímal i tu poslední kapku alkoholu, kterou jsem v sobě měla. Po chvíli společného dýchání ze mě opatrně vystoupí, vezme do náruče a přenese na postel. Lehne si těsně vedle mě a v silném objetí mě políbí na hřbet ruky a následně do krůpějkami potu zvlhčených vlasů.

"Dobrou noc, krásko," špitne, zatímco já si nejsem jistá, jestli už se mi to jen nezdá.

Otevřu své opravdu hrozně unavené oči a přivítá mě prudké světlo slunečních paprsků. Promnu si oči a posadím se na posteli. Zatřepu hlavou a konečně si vybavím, co se v noci dělo. Rozhlídnu kolem sebe a zjistím, že jsem v místnosti sama. Kde je Clark? Nevidím ani jeho věci! S bodavou bolestí ve spáncích se zvednu postele, přehodím přes sebe saténový župan a vyjdu z ložnice na chodbu, kde na komodě spatřím sněhově bílý lísteček. Hned se k němu rozejdu a začtu se. Byla jsi úžasná. Děkuju, krásko. Nedokážu potlačit drobný úsměv, ale vzápětí se chytnu za hlavu. Proboha, já to vážně udělala?

Tohle přeci není můj styl! Tohle nedělám! Tohle není možný! Jsem pitomá, pitomá, pitomá! "Jsem tak pitomá!" zakřičím nahlas a lísteček zahodím někam na podlahu. Kvůli tomuhle jsem včera odkopla Billa jako kus hadru? Kvůli tomu, abych si snad nahonila sebevědomí? To jsem to dopracovala! V noci jsem se možná jako královna cítila, teď se cítím jen špinavá. Špinavá jako ti, kteří přesně tohle dělají a já je vždycky tolik odsuzovala.

Jako uzlíček nervů dopadnu na gauč v obývacím pokoji a zahledím se na své psaníčko pohozené kousek ode mě na koberci. Nahnu se pro něj a vytáhnu mobil, kde mi na displayi bliká obálka textové zprávy. S nezájmem a zoufalstvím prohánějícím se mou hlavou sem a tam SMS otevřu. OK, v pořádku. Přečtu Billova slova a povytáhnu obočí. To je vše, co mi k mému opravdu vážnému důvodu, proč zrušit jeho návštěvu, chtěl říct? "On je sakra tak!" vyštěknu naštvaně a v půlce věty se zaseknu. "On je úžasnej," dořeknu tiše. Přesně tohle je on, vždy pro mě, když ho potřebuju a stáhne se, když ne. Ale jsem já tu sakra taky pro něj? Myslím, že už je to nějakou dobu, co se ze své životní změny dostávám a měla bych sakra přestat myslet jen na sebe. Svět se nezbořil, jen jsem objevila dávno dané pravdy a trochu to se mnou otřáslo. Vyhledám v seznamu jeho jméno a stisknu zelené tlačítko.

"Ahoj," pípne tichounký hlásek na druhé straně. Na chvíli mě zamrazí, zní trochu smutně.
"Bille já..." nadechnu se a zjistím, že vlastně ani pořádně nevím, co říct. Omluvit se? A za co? Že jsem prostě včera dostala chuť si zašukat s neznámým kolemjdoucím a Bill mi do toho nějak nepasoval a tak jsem ho prostě poslala do háje? Jo, to bych ho určitě dojala. "Měl bys dnes chvilku?" zkusím se zeptat opatrně.
"Proč ne," pronese celkem s nezájmem a já čekám, jestli bude ještě pokračovat. Na druhé straně je ale ticho.
"A přijedeš? Něco jsem ti slíbila a moc se omlouvám…" nedořeknu svou myšlenku a v telefonu se ozve tlumené pípání na znamení vytípnutého hovoru. Zmateně odhodím telefon na stůl a lehnu si na gauč. Tak jsem zase asi sama.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku 'Útěkem se nic nevyřeší!'?

Ano 100% (23)

Komentáře

1 Michi Michi | Web | 14. ledna 2015 v 0:31 | Reagovat

Klidně bych se vsadila, že je v tom okně viděl :D

2 Amy Amy | 22. ledna 2015 v 0:33 | Reagovat

A dobře jí tak, takhle odkopnout Billouše pro nějakýho kolemjdoucího, BILLOUŠE sakra! :-D Jsem zvědavá, jestli to bude mít nějakou dohru a co to vůbec bude znamenat s Billem? :-O On je přeci milionovej, nevykašlal by se ní, nebo jo?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama