Útěkem se nic nevyřeší! 8

27. ledna 2015 v 9:21 | A&K |  Útěkem se nic nevyřeší!
Autor: Kathleen
Žánr: romantické drama


"Copak je, není ti dobře? Jsi celá bledá," zeptá se mě se zájmem v hlase.
"Ne ne je mi fajn, jdeme na to," se značnou snahou ze svých zamračených rtů vykouzlím úsměv, abych Billa uklidnila. Popadnu do ruky nůž a začnu krájet maso.
"Ta je moje oblíbená!" křikne Bill, zatímco já hlídám pánev, kdy bude dostatečně rozpálená. Otočím se na Billa, který se jedním krokem natáhne k přehrávači a přidá značně na hlasitosti. Nestačím ani mrknout, když mě vezme za ruku a přitáhne k sobě. Chytne mě jednou rukou kolem pasu, druhou zabředne svou dlaní do mé a známými kroky se mnou začne tančit po místnosti. "Tak už se usměj!" poškádlí mě a rychle se mnou udělá otočku. Neudržím se a začnu se smát. Blbneme ještě nějakou dobu, až celý vysmátí a udýchaní zase trochu zvolníme. Můj pohled se zastaví o dveře do kuchyně, kde spatřím usmívajícího se Toma. Když zpozoruje, že se na něho dívám, usměje se ještě víc a pomalu odejde pryč. Nepatrně zakývám hlavou sama pro sebe a přitisknu se k Billovi ještě o trochu blíž. Možná vážně nemá cenu zbytečně vířit prach, může nám být všem dobře i s malými tajemstvími. Nebo ne?


"Bylo to úžasný!" pochválí Tom a na znamení spokojenosti si několikrát přejede po nacpaném břichu. "Jako od maminky," dodá krátce a podívá se na Billa. Ten si však ještě spokojeně užívá svou porci.
"No, kluci, bylo mi tu s vámi hezky, ale cítím se nějaká unavená, pojedu se domů natáhnout," zvednu se od stolu a se svým i Tomovým prázdným talířem mířím k myčce.
"Počkej, kam bys jezdila, natáhnout se můžeš přeci tady u nás," polkne narychlo Bill a vyhrkne ze sebe okamžitý návrh. V rychlosti se zadívám na Toma, který se zády ke mně opře lokty o stůl a prsty si promne kořen nosu. Začnu uklízet nádobí do myčky a získám tím tak trochu času na rozmyšlenou. Nechce se mi tu zůstávat, za normálních okolností by mi tu s nimi opravdu bylo dobře. I když jsem si ujasnila, že nemá smysl Billovi něco říkat, stejně to cítím. Ten hrozný pocit, když někomu lžu a snažím se dělat, že je vše v pořádku. Bill to navíc vidí, že není něco jak má být a já si nejsem zcela jistá, jestli tohle dokážu strávit úplně a zapomenout na to, co se stalo. Myslím, že mi chvilka sama se sebou jen prospěje. A to šílené napětí, které se tu mezi Tomem a mnou drží jako pára nad hrncem, mě začíná pomalu dusit. Sám svými gesty dává najevo, že není úplně ve své kůži a tak by asi bylo nejlepší, kdybych jela domů. Tom je tu doma a necítí se tu dobře on, proto se dobře nebudu cítit ani já.

"Ne Bille opravdu, chci se v klidu natáhnout a odpočinout si. Nechci vás obtěžovat svými otrávenými obličeji," snažím se vymyslet něco, na co konečně řekne ano, chápu to. Naštěstí mé tiché prosby vyslyší. Zvedne se od stolu a dojde až ke mně. Jednou rukou stiskne tu mojí a druhou mi položí na čelo.
"Máš pravdu, jen si odpočiň, celá hoříš," řekne mi starostlivě s upřímnou obavou v jeho očích. "Tak pojď, já tě odvezu,"
"Co když Grace odvezu já?" ozve se od jídelního stolu Tomův hlas. Zarazím se. Tom mě svým návrhem opravdu upřímně zaskočil. Z jeho výrazu jsem měla spíše pocit, že bude rád, až konečně odejdu a on si taky bude moct v klidu utřídit své myšlenky. Než stačí Bill cokoliv říct, vmísím se do rozhovoru já.

"Proč ne, alespoň mi budeš moct prásknout něco na brášku," zavtipkuju a šťouchnu Billa do boku. Ten ani nestačí nic říct, jen se usmívá. Ani nevím, proč jsem to odsouhlasila. Možná to bude dobrá příležitost, jak si ještě jednou a v klidu promluvit. "Děkuju za hezký večer, určitě brzo zopakujeme," uklidním Billa svými slovy, i když si myslím úplný opak. Vlastně vůbec nevím, jak tohle celé bude pokračovat. Nejlepší opravdu bude, když se na to trochu vyspím. Zlehka Billa obejmu a rozloučím se.
"Za chvilku jsem zpět," mávne Tom na Billa a jdeme směrem k autu. Beze slova nastoupíme a Tom vyjede z garáže.
"Proč si se nabídl?" zeptám se zkoumavě.
"Myslím, že tady budeme mít trochu víc soukromí, než když je Bill za rohem," řekne stroze.
"Slíbila jsem ti, že budu držet jazyk za zuby, co víc chceš řešit? I když si mi vlastně neodpověděl, proč to musí zůstat tajemstvím. Upřímně to byl dost nepříjemnej večer, vůči Billovi je to prostě nefér! Hrajeme si na dva nadšence, co nově poznali jeden druhého, zatímco… kašlu na to, ráno z toho budu možná rozumnější," dokončím svůj monolog a zadívám se z okýnka do tmy.
"Tak podívej, znám Billa celý svůj život, znám ho líp než sám sebe a on je… takový nenapravitelný romantik. Víš, jak by mu ublížilo, kdyby se dozvěděl, že jsem… že jsem stačil sbalit jeho nejlepší kamarádku?" hrubě u svých slov svraští čelo a bezmocně plácne dlaní do volantu. Postřehnu, že mi tím vyčaruje drobný úsměv na tváři. Nejlepší kamarádka! Zamyslím se a zjistím, že mu musím dát za pravdu. Vážně by mu to asi více ublížilo, než aby ho těšilo, že jsem se mu přátelsky svěřila. Budu to malé tajemství držet už kvůli němu, nechci mu ublížit. Ani jemu, ani Tomovi. Během chvíle mlčení stačíme dorazit až k mému bytu.
"Máš pravdu, ty znáš Billa nejlíp, nebudu se v tom rejpat," kývnu mu na souhlas a Tom mi položí ruku na tu mou opřenou o sedadlo. Pochopeně se na mě zadívá a upřímně usměje.
"Věr mi, bude to pro nás všechny nejlepší, nechci nikomu ublížit,"
"Já vím. Děkuju, Tome," sevřu mu dlaň položenou na té mé dlouhým stiskem a vystoupím z auta. Zhluboka se nadechnu čerstvého vzduchu a celou cestu až do postele přemýšlím jen nad Billem. Jeho věčně usměvavou tváří a jiskřivýma očima, které ozdobí i všechny mé sny dnešní noci.

Otevřu oči do mlhavého rána a prázdným pohledem se zadívám do stropu. Ani nevím, jak dlouho se vydržím dívat upřeně do jednoho bodu a nemyslet absolutně na nic. Jakobych nechtěla tu spoušť myšlenek spustit. Chtě nechtě se zvednu a dojdu si připravit snídani. S absolutním nezájmem už asi po desáté přejíždím nožem po jednom a tom samém toastu, až ho upustím a nervózně začnu chodit po kuchyni. Nemůžu se ho zbavit! Toho šílenýho pocitu, že to před Billem tajím!
Zatřepu hlavou, popadnu snídani a hrnek s čajem a zachumlám se do deky před televizi. Myslím, že teď bude nejlepší se tu prostě zavřít jen se svými myšlenkami a nechat je se v klidu utřídit. Doufám, že se mi podaří se s tím smířit a zbavit se toho šílenýho nutkání to Billovi vyžvanit. Včera to vypadalo nadějně a já myslela, že se mi to podařilo, ale spletla jsem se.

Během dne mi od Billa přišla jen milá zpráva, že mají teď spoustu práce a že se těší, až se zase uvidíme. Mám takový pocit, že včera s Tomem o něčem mluvili, ale očividně jsem byla hlavou někde úplně jinde, no výborně. Sprásknu ruce a opřu se hlavou o gauč. Nevím komu poděkovat za tak skvělou konstelaci! Sama bych nevěřila, že tohle někdy řeknu, ale opravdu jsem teď ráda, že nějakou chvíli Billa neuvidím. Snad se mi podaří to vypustit.

***

Začínám být mírně unavená z vymýšlení smysluplných i zbytečných aktivit, které by zaměstnaly můj mozek natolik, abych na Billa nemyslela. Nejhorší na tom je, že je dnes teprve druhý den, co jsem ho neviděla a už mi docházejí nápady. Silně dopadnu na gauč a zadívám se do prázdna. Když už konečně začalo svítat na lepší časy a můj osobní život nabíral nový směr, zase se musí něco podělat. Možná bych se mohla vrátit o krok zpět a dát do pořádku staré záležitosti. To mě zaměstná nejspíš dokonale. Popadnu klíče od auta, seběhnu schody a vydám se směr Phillipův byt. Cestou přemýšlím, co to vlastně dělám. Co chci Phillipovi vůbec říct? Jedno určitě, i když si to nechci připustit po té poslední scéně, kterou předvedl. Musím se mu omluvit. Sotva postřehnu, že jsem zaparkovala v ulici nedaleko přístavu a v naprostém transu koukám na své rozklepané ruce položené na volantu. Z běhu myšlenek mě vyruší až zaklepání na okýnko.

"Phillipe," špitnu si pro sebe a vystoupím z auta.
"Ahoj, tebe bych tu nečekal," řekne trochu zmateně a opatrně. V jeho obličeji se mísí strach a stud zároveň.
"Chtěla bych s tebou mluvit, máš chvilku?" zeptám se narovinu a Phillip mi jen kývne na souhlas. Pozve mě k sobě domů a uvaří můj oblíbený švestkový čaj, který krásně provoní celou místnost. Posadí se ke stolu naproti mě a zhluboka vydechne. Možná chce něco říct, ale stále sbírá odvahu, proto prolomím ledy já.
"Víš já... je mi to všechno moc líto. Nestačila jsem se ti ještě ani omluvit, všechno se seběhlo strašně rychle a já to vlastně všechno hodila na tebe. Opravdu jsem to musela..."
"On mě k tomu donutil," nenechá mě doříct větu a prsty nervózně drtí svůj hrnek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku 'Útěkem se nic nevyřeší!'?

Ano 100% (23)

Komentáře

1 Michi Michi | Web | 27. ledna 2015 v 12:59 | Reagovat

Pěkný díl :)

2 Amy Amy | 29. ledna 2015 v 22:16 | Reagovat

To jsou roztomilouši, ta scéna s tanečkem v kuchyni mi vykouzlila úsměv na tváři, zbožňuju Billouše, je tu sladkej :-) Přemýšlím, jestli je to dobrý plán to Billovi neříkat, ale asi mají opravdu, hlavně Tom, že by mu to ublížilo. Ten pocit, že jeho bratříček má s ženskejma zase navrch a ne jen tak s ledajakou v tomhle případě. Billovi určitě není lhostejná a asi by ho to ranilo... no, jsem zvědavá, jestli Grace dokáže udržet pusu na zámek, my ženský jsme ukecaný potvory :-) A poslední věta??? Rychle dál! :-O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama