Kind of Weird Girl 7

8. února 2015 v 13:59 | A&K |  Kind of Weird Girl
Autor: Michi
Žánr: romantická komedie


Přátelství by nemělo mít datum výroby, ani datum spotřeby. Pokud někomu říkám přítel, čas není důležitý.

Celou kuchyň provoněla sladká vůně čerstvě smažených lívanců.
Bylo teprve půl osmé, ale všude se už válela změť použitého nádobí, rozsypané mouky a na zemi se válelo rozbité vajíčko. Ačkoli byla kuchyň poměrně prostorná, nebyla zase tak velká, jak jsem si s celkovou velikostí domu představovala. Oproti obývacímu pokoji nebo ložnici působila téměř zanedbatelně. Dokonce i můj pokoj měl podobné rozměry, což bylo opravdu nečekané. Přesto se mi jednoduchost a barevnost kuchyně líbila. Nic přehnaně zdobeného, spíše jednoduché linie a hodně barevných doplňků. Obrátila jsem na pánvi další lívanec a bokem se natočila k Timmymu.
"Kolik jich sníš, Timmy?" zadívala jsem se na jeho talíř s lívancem ve tvaru dinosaura, do kterého právě zuřivě píchal vidličkou.
"Ještě aspo dva!" zašermoval vidličkou ve vzduchu a zabodl ji dinosaurovi do hlavy. Překvapeně jsem povytáhla obočí.
"Vážně ještě dva? Už máš na talíři třetí. Takhle tě bude bolet břicho," sundala jsem hotový lívanec na podnos a vlila na rozpálenou pánev další dávku těsta.
"Nebude! Jsem donosautí bijec! Nás pupík nebolí!" zvedl Timmy vidličku nad hlavu a zamířil s ní na strop.
"Myslíš dinosauří bijec?" naklonila jsem tázavě hlavu do strany.
"Jo," přikývl Timmy rázně a ukončil život lívance ve své puse. "Musím vybít vechny! To je naše čest!" zamumlal s plnou pusou.


"Všechny, Timmy. Říká se všechny," pokývala jsem chápavě hlavou a položila mu na talíř další kousek. Timmy se okamžitě chopil javorového sirupu a hojně s ním začal nového dinosaura polívat.
"Nepřeháněj to s tím sirupem tolik. Zkazí se ti zuby," napomenula jsem ho a vrátila svou pozornost k pánvičce. "Potom už ty dinosaury příliš neohromíš, ty dinobijče."
Timmyho pozornost však zcela zaujal nový dinosaurus, kterého musel pokořit, takže zcela ignoroval, co jsem mu říkala. S povzdechnutím jsem se na okamžik zahleděla z okna, které bylo hned vedle sporáku. Viděla jsem skrze něj na trávník před domem s příjezdovou cestou, která ústila ve vedlejší silnici. Naproti stál dům vzhledem téměř identický tomuhle, ale takové byly všechny domy v téhle čtvrti. Každá čtvrť se stavěla vždy najednou a hotové domy se pak rozprodaly zájemcům, kteří nabídli nejvíce. Ačkoli to při projíždění vypadalo působivě, neuměla jsem si představit zbytek života v domě, který je úplně stejný jako domy všech sousedů. Měla jsem ráda věci, které neměl každý, jedinečné a originální. Na tomhle nebylo originální nic, ale přesto jsem se tam cítila docela příjemně. Rozhodně lépe než kdy předtím doma.

"Tady to krásně voní," ozvala se nadšeně Ann, když vstoupila do kuchyně. Okamžitě jsem se na ní otočila a s úsměvem jí popřála dobré ráno. Vypadala unaveně, stejně jako každý den od chvíle, co se Emily narodila. Byla ještě v růžovém plyšovém županu a blonďaté vlnité vlasy jí divoce trčely kolem hlavy. Měla opravdovou hřívu hustých a velmi světlých vlasů, které ani nepotřebovaly zesvětlovat. Ann byla celkově velmi světlý typ, pokožku měla téměř bílou a rty velmi světle růžové. Přestože měla už dvě děti, nebyla o moc starší než já. Díky tomu jsme si ihned porozuměly.
"Mám ti udělat kávu?" sáhla jsem automaticky po hrnku, abych jí připravila oblíbené espresso.
"Děkuju," přikývla Ann na souhlas a pohladila Timmyho po vlasech. Nechala jsem do hrnku stékat kávu a na připravený talíř jí rovnou nandala několik palačinek.
"Dobrou chuť."
"To je otřesné. Máš tu být jako chůva a spíše nám tu děláš hospodyni," povzdechla si Ann smutně. "Namísto toho, aby sis tu něco užila, jenom se staráš o děti a domácnost."
"Nevadí mi to. V kuchyni mě to baví a starost o děti je přeci má práce," přistrčila jsem jí hotové kafe. Ann se krátce napila a upřela ke mně světle šedivé oči. Jejich barva byla opravdu dost zvláštní. Někdy ve světle působily téměř fialově.
"Ale měla by sis tu také najít nějaké přátele a bavit se. Takhle jsi buď s dětmi, nebo mi pomáháš tady, popřípadě venčíš Pegase a pomáháš Davidovi s prací. Určitě sis to takhle zrovna nepředstavovala," lamentovala dál.
"Vlastně jsem si to představovala podstatně horší," usmála jsem se. "Tohle je mnohem lepší, než jsem si představovala. Ale i kdyby to tu bylo sebehorší, jsem přeci v Kalifornii! To je jako malý ráj na zemi."
"Ty si opravdu vystačíš s málem," zakroutila Ann hlavou a usmála se.
"A nadelá takový bodel," zamumlal Timmy s plnou pusou. Při jeho poznámce jsem se rozhlédla po kuchyňské lince a zrudla.
"Ale taky si ho po sobě uklízí, na rozdíl od tebe," odpověděla mu Ann a něžně ho zatahala za vlasy. Timmy nafoukl obě tváře a rychle si do pusy nacpal kousek lívance.
"El má kluka!" zamumlal.
"Cože?" zadívaly jsme se na něj obě překvapeně.
"Má kluka. Ošklivýho," zakýval Timmy hlavou. Ann ke mně stočila tázavý pohled.
"Vážně?"
"Co? Ne! Kde bych ho vzala?" zavrtěla jsem okamžitě hlavou.
"Jojo! Má chlupy na obličeji a dlouhý vlasy!" trval na svém Timmy. "Jako ošklivá ženská!"
"Aha," pochopila jsem konečně, o čem Timmy mluví. Ann vytřeštila oči.
"Takže je to pravda? Ty máš kluka??"
"Ale ne, nemám!" vyhrkla jsem a zamávala rukama ve vzduchu. "On myslí Toma, ale to byla jen náhoda. Totiž- seznámili jsme se jen náhodou. Vrazila jsem do něj na pláži a zamazala mu tričko zmrzlinou a občas se tam potkáváme a bavíme se spolu," vysvětlila jsem urychleně. Ann nechápavě zamrkala.
"Takže je to kamarád?"
"No…" pokrčila jsem rameny a zamyslela se. Mohla jsem Toma označit za svého kamaráda? Neznali jsme se příliš dlouho, ani jsme toho o sobě moc nevěděli. Ale rozuměli jsme si a čas strávený s ním byl příjemný. Byl vtipný, příjemný a zajímavý.
"Ani nevím, možná… Známe se jen chviličku," poškrábala jsem se za krkem. Ann přimhouřila víčka a zkoumavě si mě prohlédla.
"Líbí se ti?"
"Cože? Ne! Teda- Je hezký, to jo, ale- takhle ho neberu," odpověděla jsem rozpačitě.
"A jaký tedy je? Povídej," naklonila se ke mně se zájmem. "Jsem ráda, že ses konečně s někým spřátelila."
"Jo, to já taky," přikývla jsem pomalu a vybavila si předešlý den. Ještě teď jsem byla ze seznámení s Billem trochu vyvedená z míry. Nebyl nepříjemný, ale od Toma se dost lišil. Nedokázala jsem se s ním bavit stejně poklidně a příjemně. V jeho přítomnosti jsem si připadala nesvá. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem ze seznámení s ním měla spíše radost nebo se cítila v rozpacích.
"Tak honem, povídej. Jak vypadá? Jaký je? Bydlí někde poblíž? A co dělá? Je stejně starý jako ty?" začala Ann vyzvídat. Než jsem ale stačila vůbec na něco odpovědět, vešel do kuchyně David.

"Dobré ráno," pozdravil autoritativním hlasem, přistoupil k Ann a zběžně ji políbil na tvář. Poté jí položil na klín velkou papírovou tašku s logem Gucciho.
"Doufám, že jsem se trefil," poznamenal, když se Ann zvědavě zadívala dovnitř.
"Je úžasná! Děkuju, zlato," vzhlédla k němu vzápětí nadšeně a nastavila tvář, aby ji políbil. David se k ní pomalu sehnul, rychle ji políbil na rty a zase se napřímil.
"Tohle je pro tebe," položil přede mě malou papírovou tašku, na kterém bylo logo Victoria Secret. Zaskočeně jsem se na logo zadívala.
"Ann říkala, že bychom ti měli nějak poděkovat za to, jak jí se vší pomáháš. Nevěděl jsem, co by se ti hodilo, tak jsem to nechal na své sekretářce. Je stejně stará jako Ann a údajně mají holky tohle dost v oblibě," osvětlil mi David svůj neobvyklý výběr.
"A- aha," vykoktala jsem a prstem odkryla kousek tašky, abych se podívala, co je uvnitř. Okamžitě jsem pak zase tašku narovnala a rozpačitě jsem se usmála.
"Děkuju, to nebylo nutné. Dělám to ráda."
"Fajn," odpověděl pouze David a věnoval mi dlouhý, propalující pohled. I když se snažil být přátelský a vycházela jsem s ním dobře, občas působil trochu děsivým a nepříjemným dojmem, který jsem nedokázala přesně pojmenovat. K Ann se ale po vzhledové stránce hodil. Byl o něco tmavší, vlasy měl světle hnědé a oči oříškové. Nebyl příliš vysoký, s Ann měřili přibližně stejně a mě převyšovali jen o půl hlavy. Chodil vždy perfektně oholený a ležérně oblečený. Byl podstatně starší než já a nezapadal do mého vkusu povahově, ani vzhledově. O to příjemnější však byla práce u nich. Nechtěla jsem si ani představovat, jak by se mi asi pracovalo u někoho, jako byl třeba Tom. Jaké by asi bylo dělat chůvu jeho dětem?
Rychle jsem zamrkala, abych zahnala tok myšlenek, který se začal stáčet do zcestných představ. Takhle jsem opravdu nemohla uvažovat a už vůbec ne o Tomovi. Ze zamyšlení mě vytrhl David.
"Potřeboval bych, abys do redakce odnesla článek, co jsem v noci dokončil. Šéf ho chce mít na stole ještě do oběda a já nemám čas mu ho dovézt. Musím ještě na jednu schůzku," promluvil na mě od svého ranního šálku kávy.
"Proč mu ho neodfaxuješ?" zadívala se na něj Ann tázavě.
"Protože fax je rozbitý a cizím lidem nedůvěřuju, abych mu to poslal po poslíčkovi," odpověděl David prostě. Nejistě jsem mezi nimi přeskočila pohledem.
"Jestli mě Ann nebude potřebovat, klidně to tam odvezu," kývla jsem nakonec.
"Ann si určitě poradí. Ostatně, není to práce na celý den. Stačí, když to jen předáš šéfovi a to je všechno. Pak se zase můžeš vrátit."
"Aha, dobře," odsouhlasila jsem. "Případně si můžu vzít Timmyho nebo Emily sebou."
"To už si udělejte podle sebe," odpověděl David bez zájmu a zvedl se od stolu. "Musím jít. Vrátím se až večer."
"Dobře. Tak hezký den v práci," políbila ho Ann na rozloučenou.
"Pěkný den," pozdravila jsem také. Jakmile za Davidem zapadly hlavní dveře, vrátila se Ann ke svému vyptávání.

"El! Hej, El!"
Tomova dlaň mi dopadla na rameno dříve, než jsem jeho hlas v davu lidí vůbec zaznamenala. Překvapeně jsem se otočila po člověku, který mě najednou zastavil u výlohy s luxusním zbožím, a ještě překvapeněji zamrkala na Tomův obličej.
"Tome? Co tu děláš?" vypadlo ze mě konsternovaně. Nečekala bych, že se s ním potkám zrovna na ulici plné lidí uprostřed centra jedné z částí LA.
"Měl jsem kousek odsud schůzku kvůli albu," pohodil hlavou někam za sebe a konečně sundal ruku z mého ramene. "Zahlédl jsem tě, když jsi přecházela přes silnici, ale nebyl jsem si jistý, jestli jsi to vážně ty. Tak jsem si to chtěl ověřit."
"Aha," přikývla jsem a dál na něj přihlouple civěla, jako bych zírala na ducha. Tom svraštil obočí.
"Chtěl jsem se ti omluvit za včerejšek. Bill se choval jako idiot," zastrčil obě dlaně do kapes světle hnědých kalhot a zatvářil se provinile. Konečně jsem procitla ze šoku a urychleně zavrtěla hlavou.
"Nemusíš se omlouvat. Vždyť nic špatného neudělal," namítla jsem.
"To bych ani netvrdil. Choval se dost-"
"Panovačně. A to není žádná tragédie," usmála jsem se povzbudivě. Tom neurčitě trhl rameny a skrze husté řasy se na mě podíval.
"Takže se nezlobíš?"
"Proč bych se zlobila? Vždyť to bylo fajn odpoledne," naklonila jsem hlavu do strany. "Sice mě Bill trochu překvapil, ale i tak jsem si to užila."
"Vážně?" rozzářil se Tom okamžitě. "Náhodou ses nedala a pěkně jsi ho usadila!"
"Snažila jsem se," rozesmála jsem se nad jeho veselým výrazem. Tom si přes ramena popotáhl kostkovanou mikinu a rozhlédl se kolem nás.
"Máš teď čas? Mohli bychom spolu někam na chvilku zajít."
"Nejsem si jistá, jestli mě Ann nebude potřebovat doma. Nechala jsem ji tam na pospas Timmymu a Emily," poškrábala jsem se nejistě za krkem.
"Vždyť je to jejich máma. Určitě si poradí. A já tě dlouho nezdržím," zatvářil se nevinně.
"Vážně bych ráda šla, ale neznáš Timmyho. Ten vydá za pět dětí, když na to přijde," pokrčila jsem rameny. Tomův obličej okamžitě posmutněl.
"Chápu. Práce je na prvním místě," přikývl a ramenem uhnul do strany, aby do něj nevrazil jeden z procházejících kolem.
"Asi nestojíme na dobrém místě," poznamenala jsem, když jsem se zběžně rozhlédla. Stáli jsme na rohu jedné z hlavních ulic před obchodem s botami nejlepších světových značek a oběma směry chodníku spěchala spousta chodců, kteří se nám neochotně vyhýbali.
"Měli bychom- hej!" vyhrkl Tom uprostřed věty a natáhl ke mně ruce, když jsem sebou prudce trhla dopředu. Stačila jsem si jen uvědomit, že do mě zezadu někdo silou vrazil a já se vzápětí poroučela k zemi. Během jediné vteřiny jsem se ocitla obličejem přitisklá na Tomově svalnaté hrudi. Překvapeně jsem mrkla do béžové látky trička, které vykukovalo z rozepnuté mikiny a zkřivila jsem tvář bolestí.
"Aaau!" zaskučela jsem, když mi další z nevšímavých chodců dupnul na nohu a já ucítila křupnutí.
"Co je??" zadíval se na mě Tom vyplašeně, vytáhl mě rychle z nepohodlné pozice na nohy a pevně mě sevřel v náručí.
"Někdo mi šlápnul na nohu," zasyčela jsem, chytila se dlaněmi jeho širokých ramen a postavila se na pravou nohu. K levé jsem stočila pohled a pokusila se na ní šlápnout.
"Proboha," zasténala jsem a ihned přešlápla zpátky na pravou. Tom mě instinktivně stiskl a dál mě pažemi přidržoval kolem pasu u svého těla.
"Myslím, že mám zlomený kotník," vzhlédla jsem vyděšeně k němu. Přes bolest jsem si ani neuvědomovala, jak blízko mám v tu chvíli jeho obličej u svého. Tom si mě starostlivě prohlédl.
"Odvezu tě do nemocnice," rozhodl okamžitě, jednou rukou mě pustil a sehnul se. Vzápětí mě už držel v náručí a rychlými kroky mířil po ulici. Vyhýbat se proti jdoucím lidem tak, abych o ně nezavadila poraněnou nohou, bylo ovšem složitější, než se mohlo zdát. Trvalo nám tedy dobrých dvacet minut, než jsme se z ulice dostali až na parkoviště, kde měl Tom zaparkované auto.

"Odemkneš?" zastavil se před stříbrným autem. Zalétla jsem k němu pohledem. O autech jsem nevěděla absolutně nic, takže kromě toho, že jde nejspíše o sporťák a podle značky o Audi, jsem nedokázala posoudit vůbec nic. Ale musela jsem uznat, že na pohled bylo absolutně perfektní.
"Klíče mám v pravé kapse," poznamenal Tom, když jsem k němu zase vzhlédla s tázavým pohledem ve tváři.
"Pokusím se," přisvědčila jsem, jakmile mi došlo, co přesně po mně chce. Pustila jsem se jeho krku, který jsem celou dobu věznila v objetí svých rukou a začala jsem dlaní šátrat za sebou, abych nahmatala kapsu. Urputně jsem se přitom soustředila, abych omylem nesáhla vedle. Ačkoli jsem si byla jistá, že by to Tom beze slova přešel, na taková místa jsem mu sahat opravdu nechtěla. Ani omylem.
"Myslím, že už to mám," oznámila jsem, sotva jsem nahmatala kostnatou bouli v jeho kapse a vstrčila jsem do ní dlaň. Tom se nepatrně napřímil a přejel pohledem k mým botám.
"Co kotník? Bolí to hodně?" zeptal se zcela nečekaně, aniž by zareagoval na mou poznámku o nalezení klíčů nebo mém dobývání se do jeho kapsy.
"Bolí, ale už ne tolik. Je to snesitelnější," odpověděla jsem a vítězně mu přidržela klíčky před nosem. Tom kývl jako uznání mé zručnosti.
"Tak odemkni."
Stačilo zmáčknout tlačítko na dálkovém ovladači, aby auto bliklo a cvaklo. Tom poklesl v kolenech a vzal za kliku, dveře ale zůstaly zavřené.
"To byl zámek. Odemykání je dole," informoval mě s úsměvem.
"Promiň," zrudla jsem a urychleně zmáčkla správné tlačítko. Tom konečně otevřel dveře a opatrně mě usadil na místo spolujezdce. Pomalu jsem se ho pustila a poposedla hlouběji do měkkého sedadla.
"Sedí se ti dobře? Nemám ti posunout sedačku?" přeměřil nedůvěřivým pohledem místo pro nohy.
"Ne, to je dobré. Mám dost místa," ujistila jsem ho.
"Fajn," přikývl a zabouchl za mnou dveře. Sledovala jsem, jak rychle přešel kolem předního skla a nasedl na místo řidiče. Připoutal se ihned po dosednutí stejně jako já. Trvalo mi dlouho, než jsem se tohle gesto naučila dělat tak automaticky. Tak dlouho mě však kamarád upomínal u každé společné jízdy, že se mi to nakonec vrylo do paměti. Tom natáhl ruku k zapalování, těsně před ním se však zarazil a podíval se na mě.
"Kruci. Promiň," uvědomila jsem si, že ještě pořád držím jeho klíčky v ruce a ihned jsem mu je podala.
"V pohodě," stočil koutky rtů do malého úsměvu, který mě na okamžik opravdu zaujal. Tom se usmíval opravdu často, nejobvykleji měl široký, veselý úsměv, díky kterému jeho obličej připomínal usmívající se koblihu. Byl legrační a pokaždé mě ihned rozesmál. Někdy jen stočil pravý koutek rtů nahoru a sledoval, jak se snažím odhadnout, na co nejspíše myslí. A jindy sebou mlátil ze strany na stranu, smál se hlasitým, hrdelním smíchem, který byl upřímný a dokázal pozitivně rozvibrovat vše v jeho dosahu. Teď byl jeho úsměv ale úplně odlišný. Mírný, jemný a přesto přívětivý. Kdybych Toma neznala sotva dva týdny, označila bych ho nejspíše za vroucí.
Pomalu jsem odvrátila pohled od jeho tváře a rozhlédla se poprvé za celou dobu po vnitřku auta. Bylo perfektně uklizené, naleštěné a vonělo zvláštně parfemovanou vůní, kterou jsem nedokázala k ničemu známému přirovnat. Přišlo mi zevnitř docela malé, ale za to útulné.
"Máš vážně pěkné auto. To je tvoje?" podívala jsem se zpět na Toma, který pozoroval, jak se rozhlížím.
"Jo, to je. Bill má úplně stejné, akorát v černé barvě," přisvědčil.
"Všimla jsem si venku značky. To je Audi, že jo? Prý dělají jedny z nejbezpečnějších aut," přejela jsem prsty po palubní desce. Moje vědomosti o autech končily někde mezi volantem a motorem, pro Audi však měla slabost Ann. Často se o nich bavila s Davidem a já někdy pochytila pár informací.
"To máš pravdu. Tenhle kousek je jeden z nejbezpečnějších," přisvědčil Tom. V jeho výrazu jsem postřehla náznak překvapení.
"Nečekal bych, že se vyznáš v autech."
"Nevyznám. Sotva poznám značku," usmála jsem se. "To jen mí zaměstnavatelé mají pro tyhle auta slabost."
Tom zakýval hlavou na znamení, že rozumí. Vstrčil klíč do zapalování a nastartoval. Překvapeně jsem zamrkala nad plynulostí, se kterou se rozjel.
"Páni. Buď to auto neskutečně dobře jezdí, nebo jsi skvělý řidič," hleděla jsem na silnici před námi, kam z parkoviště vyjel.
"Budu doufat v oboje," zasmál se Tom pobaveně. "Akorát nemám ponětí, kde je tady nejbližší nemocnice."
"To ani já," pokrčila jsem rameny a stočila pohled dolů ke své noze. Opatrně jsem si ji přitáhla na klín a prsty obemkla kotník. Bříšky jsem lehce ohmatala kost, zdála se v pořádku. Zkusmo jsem zahýbala prsty. I to šlo. Nakonec jsem se pokusila s kotníkem opatrně zakroužit. Jakmile jsem ho ale napřímila, zase jsem ho rychle uvolnila. Tom po očku sledoval, co dělám.
"Asi to nebude zlomené," zkonstatovala jsem nakonec a zase nohu spustila dolů.
"Copak to takhle poznáš?" zeptal se Tom nechápavě, ačkoli se soustředil především na řízení.
"Můžu hýbat prsty. Kdyby byla kost zlomená, nešlo by to. Myslím, že je vyvrknutý."
"A to je lepší?" odhadoval Tom.
"Rozhodně. Vrátil se zpátky do kloubu, takže nepotřebuju doktora. Stačí na to celý den nešlapat a ledovat proti otoku," přikývla jsem. Tom zastavil na přechodu, kde se rozsvítila červená a tázavě se na mě podíval.
"Ty jsi medička?"
"Co? Já? Vůbec ne," zakroutila jsem hlavou. "Ale vyvrknutý kotník jsem už měla."
"Takže nechceš do nemocnice?" přimhouřil pátravě oči.
"Bylo by to zbytečné. Ani nevím, jak to tu chodí s ošetřením a beztak by mi řekli to samé," pokrčila jsem rameny.
"Víš to jistě?" ujišťoval se dál Tom.
"Naprosto."
"Fajn," odsouhlasil nakonec a při zelené se opět rozjel. "Takže říkáš, že ti stačí jen obklad a nechodit?"
"Jo," odpověděla jsem. Nechápala jsem, proč se tak urputně ujišťoval o všem, co jsem řekla, ale nakonec jsem to přisoudila pouhé starostlivosti. I když bych nečekala takový zájem o můj kotník od někoho, s kým jsem se sotva znala. Tom se ale celou dobu choval pozorně a přátelsky, takže mě to nejspíše překvapovat nemělo. Jak to říkal na pláži? Alespoň se může tvářit jako hrdina, co mě zachránil. Při vzpomínce na dmoucího se Toma mi v obličeji vytanul úsměv. Vzápětí jsem sebou poplašeně trhla a narazila ramenem do dveří auta, když Tom nečekaně zatočil.
"Dobře. Tak jedeme ke mně."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš povídku 'Kind of Weird Girl'?

Ano 100% (29)

Komentáře

1 Ireth Ireth | 8. února 2015 v 16:22 | Reagovat

Timmy je dobrý číslo... Prej, že Tom je jak ošklivá ženská...Je vidět, že ještě neměl tu čest setkat se s Billem :DDD
No, ale ze zaměstnavatelů El mám divný pocit...Ann je nějak moc zvědavá, takové výslechy já nesnáším a David...spodní prádlo snad má kupovat maximálně manželce, ne? Tuším tam něco neblahýho...
Díky za kapitolu :-)

2 Michi Michi | Web | 8. února 2015 v 20:29 | Reagovat

[1]: Se zaměstnavateli El ještě budeme mít co dočinění, při kterém zjistíte, že David je opravdu dost... cílevědomý typ muže a Ann je velice bezprostřední ženuška :D

3 Amy Amy | 10. února 2015 v 12:50 | Reagovat

:-) :-) :-) :-) :-) :-) :-) - takhle přesně vypadal můj obličej po celou dobu čtení, jen bych tomu nasadila ještě trochu přiblblejší výraz :-D Ah bože, jsem zamilovaná, zas a znovu! :-D Tom je úžasnej, miluju tu část, kde se potkají na rušném chodníku a on je zase takový ochraňovatel... ta představa jeho silného a pevného objetí je opravdu lákavá!
V kuchyni s Timmym a Ann jako bych byla já sama, bylo mi to až moc povědomé, hlavně to vajíčko na zemi a mouka naprosto všude :-) Já teda s Ann zatím nemám problém, přijde mi v pohodě, milá mamča, která je pro El spíš kamarádkou než zaměstnavatelem, jak se někteří host parents ke svým au-pairkám rádi chovají. Za to David, to je teda hustý! :-D Sice to vybírala sekretářka, ale přesto... no, uvidíme, co se z něj nakonec vyklube (a jestli bude muset zase naběhnout záchranář Tom! :-D)
Mooooc děkuji za krásný dílek, strašně se těším na další!

4 Nikol Nikol | 10. února 2015 v 14:12 | Reagovat

To je tak rozkošné, jak na sebe pořád narážejí, jak Toma nemám ve většině povídek ráda tak tady se do něj snad taky zamiluji! :D
A doufám, že se z Davida nevyklube nějaký nadržený imbecil! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama