Útěkem se nic nevyřeší! 11

8. března 2015 v 8:58 | A&K |  Útěkem se nic nevyřeší!
Autor: Kathleen
Žánr: romantické drama


Ráno se probudím s o mnoho lepší náladou i přesto, že ji stále nemůžu sdílet s Billem. Úsměv mi rázem trochu poklesne, ale vím, že musím ještě chvíli počkat. Nechci, aby měl Bill pocit, že jsem se o něj ani nepokusila bojovat, ale tentokrát chci Toma opravdu poslechnout. On sám je tím nejžhavějším drátem mezi Billem a mnou a nejlépe teď ví, co se u nich doma děje. Zadívám se na blyštivý prsten na mém prsteníčku a povzdechnu si. Hned se mi vybaví Billova věčně vlídná a usměvavá tvář, jeho hřejivé objetí a… jeho sladké rty. Tolik mi chybí!

Než se znovu utápět ve svých myšlenkách, rozhodnu se pro další zásadní krok. Vím, že jsem si řekla, že napravování svého starého života není dobrý nápad a nebudu se k tomu znovu vracet, ale cítím, že tohle musím udělat. Ačkoliv nechci mít se svým otcem nic společného, ani s firmou i přesto, že mi má práce moc chybí, je tohle něco jako má rodičovská povinnost. Stále se mi podvědomě honí hlavou Phillipova slova, a i když si to nechci připustit, mám strach, a nejen o sebe.

Obléknu se, vezmu kabelku a zadívám se dlouze do zrcadla. Trochu kuráže, Grace! Není to nic, co bys nezvládla, máš toho už spoustu za sebou! Zhluboka se nadechnu a vyrazím směrem k mé bývalé práci. Známým a jistým krokem projdu obrovskými prosklenými dveřmi a zastavím se až u mohutného mramorového recepčního stolu. Za ním spatřím známou tvář s telefonním sluchátkem u ucha. Jakmile mě spatří, s volajícím se rozloučí a užasle se na mě zadívá.
"Ahoj Rebecco, ráda tě vidím," vlídně se usměju na drobnou blondýnku, která se na mě dívá jako na svatý obrázek.
"Grace! Pane bože, co tu děláš? Tak dlouho jsem tě neviděla!" odpoví mi užasle se stále vykulenýma očima.
"Je to už nějaký pátek, to máš pravdu," sklopím na vteřinu zrak a poté se hned vrátím pohledem zpět k Rebecce. Rychle se ujmu slova, než začne pokračovat ve výslechu, jak bývalo vždy jejím zvykem. "Prosím tě, je tu táta?" vyřknu slova, o kterých bych ještě včera neřekla, že je budu schopna a nucena někdy použít. A znělo to opravdu zvláštně. Táta.
"Je mi líto, dnes tu není, má nějaké jednání mimo město. Mám mu něco vyřídit?" zeptá se se zájmem a nadšeným výrazem v obličeji, který spolu s její věčně optimistickou náladou dokázal každé mé otrávené a unavené ráno znechutit ještě o trochu více. Výborně, takže to byla zbytečná energie, nebo právě naopak?
"Mohla bys mu prosím jen předat tohle? Je to mé nové telefonní číslo," v rychlosti naškrábu pár čísel na vizitku z hromádky dalších ležících na recepčním stole a podám ji blondýnce. Všimnu si pocitu úlevy, který mě zaplavil hned, co jsem si uvědomila, že se nebudu muset s otcem setkat, alespoň ne dnes.
"Spolehni se," kývne a dál si jen mlčky vezme z mé ruky kousek papírku. Jakoby z mého výrazu pochopila, že nestojím o žádné vyptávání a následné vysvětlování, za což jsem jí byla v tuhle chvíli nesmírně vděčná. Opravdu na to nemám náladu a navíc tuším, že se o to postarali druzí, ač už mluvili pravdu, nebo ne.
"Děkuju, musím běžet," prohodím pár posledních slov směrem k Rebecce a rozejdu se z budovy rychleji, než bych sama chtěla. Necítím se tu nijak dvakrát dobře, jakoby si tu i stěny šeptaly mé jméno.

V té rychlosti jsem ani nevěděla, zdali dělám správně, když jsem dala Rebecce své nové číslo. Nicméně stalo se. Myslela jsem, že táta bude v práci a že se s ním budu moci vidět. Nevím, jestli by bylo snazší mu to říct osobně, tak jak jsem původně zamýšlela, rozhodla jsem příliš rychle na to, abych nad tím víc přemýšlela. Vlastně ani netuším, co a jak bych mu řekla. Ahoj tati, týdny jsi mě neviděl, ale to není důležitý, dej si jen bacha na mistra Webera, možná ti propíchne gumy u auta? To by znělo určitě fakt hrozně děsivě. Vždyť vlastně ani nevím, jestli Phillipovo varování beru vážně! Znělo to tak skutečně, na druhou stranu se takové věci dějí jen ve filmech, nebo ne? Už absolutně nevím, co si myslet. Někde ve mně cítím strach, ale spolu se všemi pocity okolo Billa mám hlavu jako zamotané klubíčko nití. Mé číslo tátovi Rebecca předá a pak už bude jen na něm, zdali vůbec bude mít zájem se se mnou spojit a dozvědět se, co jsem mu vlastně chtěla.

***

Dnes se mám sejít s Tomem, zoufale ho potřebuji vidět. Jsou to teprve dva dny, co jsem neslyšela o něm, ani o Billovi, ale mému svědomí to na klidu rozhodně nepřidává. Nervózně začnu pochodovat po místnosti sem a tam, až konečně uslyším zvuk zvonku. Doběhnu ke dveřím a po jejich otevření spatřím tolik očekávaný obličej.
"Ahoj Tome, tak ráda tě vidím, pojď dál!" pozdravím Toma zvesela a ten přijme mé pozvání. Rázem zapomenu na všechny slušnosti správného hostitele a nenechám ho skoro ani posadit. "Prosím řekni mi, co je s Billem?" vychrlím na něj svou otázku.
"Nemluví se mnou, Grace. Prochází kolem mě, jako kdybych vůbec neexistoval, a to jsem se mu omluvil snad stokrát. Vím, že je tvrdohlavý jako nikdo, koho znám, ale už mě to samotného nebaví. Nejradši bych to vzal všechno zpět, teď hned, opravdu. Lepší ponaučení jsem dostat nemohl, jestli to tak bylo od někoho myšleno," zadívá se na okamžik s mírným posměškem směrem ke stropu a pak vrátí svůj pohled ke mně. To není to, co jsem slyšet chtěla, nebo alespoň očekávala. Z mého smutného zjištění mě vyruší až hlasité vyzvánění mého telefonu.
"Promiň," šeptnu směrem k Tomovi a rozejdu se ke kuchyňské lince pro můj telefon. "Haló?" vyřknu směrem k neznámému volajícímu a čekám na odpověď. Následujících třicet sekund jsou pro mě jako jeden nůž zabodávající se do mého těla za druhým. Hned, jak druhá strana domluví, mi telefon vyklouzne z ruky a silným nárazem o dřevěnou podlahu se rozletí na několik kusů. "Pane bože."
"Co se děje, Grace?" zvedne se Tom okamžitě do stoje a přistoupí blíž ke mně. Zmateným a roztřeseným pohledem se pomalu otočím směrem k němu.
"Táta. Táta, volali z nemocnice, má těžký úraz hlavy a právě je na sále," s pohledem upřeným kamsi do neznáma šeptnu směrem k Tomovi automatickou odpověď. Nevěřím tomu, co mé uši slyšely. "Pane bože," šeptnu znovu. Je to pravda, sakra, je to pravda, děje se to! Tohle nebude nikdo jiný, než Phillipův táta.
"Cože? Pojď honem, jedeme tam!" vykřikne pohotově Tom. Popadne mě za ruku a táhne mě směrem k autu, že si pomalu ani nestačím vzít své věci. Beze slova se soustředí na řízení a já jsem vlastně ráda, že nic neříká, můžu se absolutně odevzdat mému vnitřnímu zmatku a nefalšovanému strachu. Tohle se nemělo stát, měla jsem na něj počkat, nebo mu zavolat sama, ale ne se na něj takhle vykašlat! Ale vlastně, očividně si mé číslo uložil, ale nezavolal, takže možná ani moc nestál o to se dozvědět, co mu jeho drahá dcerunka chtěla. I když ještě nevím, co přesně se stalo, sama víc než tuším, že tohle bude souviset právě s Phillipovým tátou.

Během vteřiny, co z nemocnice volali, ze mě odpadla veškeré nenávist jako mávnutím proutku. Najednou se ve mně probudila ta malá holčička, se kterou táta sedával na posteli, když usínala, a četl jí pohádky. Je tomu už tak dávno a dělí nás od toho tolik ošklivých událostí, ale je to přesně to, co jsem si vybavila a nejspíš i vybavit chtěla. Neztratila jsem lásku k tátovi, ztratila jsem jen víru v něj. Dorazíme až k nemocnici, ke které nás Tom dostal opravdu astronomickou rychlostí. Znovu mě popadne za ruku a táhne do nějaké budovy, o které nemám ani tušení, že existuje. Celou cestu něco povídá, já ho v podstatě ani nevnímám. Snažím se vstřebat vše, co se teď děje. Jen co vejdeme do nemocničního prostoru a já ucítím ten nepříjemný dezinfekční zápach, okamžitě se ze svého transu proberu. Dojdeme až k recepci, kde vše nepříjemně vypadající paní v letech vysvětlím. Neochotně nás pošle na patřičné oddělení, kde narazíme opět jen na další personál znechucený svou prací.

"Tak to sakra zjistěte, zeptejte se nějakého doktora proboha! Potřebuju vědět, co je s mým tátou!" zoufale se rozkřičím na sestru uprostřed dlouhé nemocniční chodby. Z posledních sil několikrát udeřím pěstí do Tomovi hrudi a s hysterickým pláčem se po ní začnu pomalu sunout k zemi. Cítím, jak má kolena vypovídají svou službu a poté i Tomovi silné dlaně, které mě znovu postaví na nohy a semknou ve svém objetí. Zaboří svůj obličej do mých vlasů a jeho rty se několikrát dotknou mého čela v letmých utěšujících polibcích. V jeho pevné náruči se můj dech zase trochu prodlouží a pláč už připomínají jen trhavé vzlyky. Jsem tak ráda, že je tu se mnou.

Ani nevím, jak dlouho už se v bezpečí u Toma snažím chránit před okolním světem, dokud se neotevřou dvojité prosklené dveře na opačné straně chodby, a já spatřím můj malý zázrak.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Čteš povídku 'Útěkem se nic nevyřeší!'?

Ano 100% (23)

Komentáře

1 Amy Amy | 9. března 2015 v 14:42 | Reagovat

:-O Tak to jsem docela překvapená! Myslela jsem, že to Phillip nemyslel úplně až tak vážně - i když ještě nevím jaká je skutečnost. Musím říct, že Grace asi chápu, ne z vlastní zkušenosti, ale láska k rodičům zůstane v člověku asi zakořeněná navždycky, pokud spolu kdysi měli normální vztah. Doufám, že bude zase v pořádku, to už by bylo pro Grace moc, chudák...
Vůbec nevím co je myšleno malým zázrakem, možná právě táta z operačního sálu? Jsem zvědavá, rychle dál! :-)

2 Michi Michi | 9. března 2015 v 15:51 | Reagovat

Malý zázrak? Tak to je jasné. To bude Bill! Ačkoli s jeho kolika centimetry? To je spíš trochu přerostlý zázrak :D Nicméně moc hezké, hlavně Tomova utěšitelská role :3

3 Michi Michi | Web | 21. března 2015 v 23:37 | Reagovat

Prosím, prosím, další díl ^-^ ať už tam ten Billouš nakluše a nedělá Blaženu. Na trucování není správný čas.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama