Kind of Weird Girl (bonus 1. část)

13. dubna 2015 v 22:32 | A&K |  Kind of Weird Girl
Autor: Michi
Žánr: romantická komedie

Konečně vše funguje jak má, takže si pro začátek dáme slíbenou bonusovou kapitolu. Rozdělila jsem ji na dvě části, protože dopsat ji celou mi dá ještě zabrat i se ztracenými pokračováními. Alespoň však uvidím, jestli se vám moje "romantika" bude vůbec líbit a bude mít smysl dopsat i druhou část :D


Sluneční paprsky už dávno proudily otevřeným oknem dovnitř pokoje, když jsem zmateně pobíhala sem a tam, ve snaze najít druhou botu. Obvykle jsem si zakládala na pořádku a všechny věci si pečlivě srovnávala, během dnešního rána jsem však stačila rozkramařit celou skříň s oblečením, protože jsem se nemohla rozhodnout, co si obléct. Většinou jsem nad tím tolik nepřemýšlela a nechávala to náhodnému výběru, pro dnešek to ale nefungovalo. Byla to sice hloupost, ale tentokrát jsem si chtěla dát záležet.
"Boty, boty, boty," rozhlédla jsem se bezradně po chaosu kolem sebe. Když na to přišlo, dokázala jsem nadělat neskutečný nepořádek. Hlavně v kuchyni, ta po mém útoku vypadala jako válečná zóna, v tuhle chvíli by ji však má ložnice porazila na celé čáře.
"El?" ozvalo se zaklepání, načež do dveří nahlédla Ann.
"Proboha… Co se tu stalo?" vytřeštila vzápětí oči na podlahu a postel, kde se válely věci jedna přes druhou.
"Pokouším se najít boty," rozhodila jsem rukama s omluvným úsměvem. Ann otevřela dveře o něco více a s opatrným našlapováním se vydala ke mně.
"A to je chceš najít v tomhle?" rozhlédla se kolem sebe.
"Očividně," přikývla jsem s bezradným výrazem ve tváři.

"Tak dobře. Kde jsi je viděla naposled?" zadívala se na mě Ann pátravě.
"Ve skříni," ukázala jsem bez rozmýšlení na prostornou skříň, která sloužila jako jeden ze dvou největších úložných prostorů v ložnici.
"Za závěs ses už dívala?"
"Proč bych se měla dívat za závěs?" zamrkala jsem na ni nechápavě. Ann se pouze vševědoucně usmála a zamířila k oknu.
"Protože holky mají podivnou vlastnost dávat boty na nesmyslná místa, když je neuklidí," odpověděla mi, odrhnula dlouhý závěs a zdvihla do ruky bílé krajkované baleríny.
"Vidíš?"
"Páni. Ty jsi úžasná!" vydechla jsem fascinovaně. Ann se pobaveně usmála.
"Léta praxe. Dříve jsem hledala boty neustále. A věř mi, že s tím počtem, který vlastním, to byl někdy opravdu nadlidský úkol," odhrnula na stranu oblečení a usadila se na roh postele. "Chystáš se ven?"
"Tak trochu," přikývla jsem a rychle se nazula do balerín. "Tom mi včera večer volal, jestli bych s ním nemohla jet něco zařídit."
"Něco zařídit?" povytáhla Ann obočí. "Co to znamená?"
"Netuším. Neřekl mi, o co jde. Jen říkal, že Bill nemá čas a sám to udělat nemůže. Absolutně nemám představu, s čím bych mu mohla zrovna já být nápomocná," pokrčila jsem rameny. Ann si překřížila ruce přes prsa, nohu přehodila přes druhou a neklidně s ní začala hmitat.
"Takže pojedeš, i když nevíš, o co jde?"
"Samozřejmě. Když mě požádal o pomoc, přeci neodmítnu," zadívala jsem se na ní nechápavě.
"Zrovna dneska?" svraštila Ann obočí.
"No a? Už jsem ti říkala, že mi na tomhle nezáleží," trhla jsem neurčitě rameny a nervózně si zastrčila pramen vlasů za ucho.
"Jak myslíš," povzdychla Ann a zvedla se. "Ať už od tebe potřebuje cokoli, alespoň budeš v příjemné společnosti. A to je také dobrý způsob, jak takový den strávit."
"Přikládáš tomu příliš velký důraz, Ann. U nás doma se to takhle nebere," usmála jsem se na ni.
"A to je chyba," ťukla mě Ann ukazováčkem do čela a natočila se k otevřenému oknu, ze kterého bylo vidět na příjezdovou cestu.
"My o vlku a vlk parkuje," pokývla hlavou směrem ven. "Máš tu odvoz."
"Páni, El. Sluší ti to," sjel mě Tom důkladným pohledem. Nejistě jsem se zadívala na bavlněné bílé šaty s širokou sukní a řaseným živůtkem.
"Mám se převléct?" podívala jsem se zpátky na Toma.
"Opovaž se! Máme to akorát na čas, když hned vyrazíme," zakmital výhružně prstem ve vzduchu a pobídl mě, abych si nasedla. Bez dalších protestů jsem se tedy posadila a pevně připoutala. Stále jsem však měla nepříjemný pocit, že jsem si zvolila špatné oblečení. Tom usedl na sedadlo řidiče, připoutal se a okamžitě vycouval na silnici.
"S čím vlastně potřebuješ pomoct?" zadívala jsem se na něj tázavě.
"To ti řeknu až na místě," odpověděl Tom se soustředěným výrazem ve tváři, přičemž se zařadil do provozu na hlavní silnici, ze které sjel o několik metrů dál na dálnici.
"A to místo je kde?" zeptala jsem opatrně, když jsem z okénka sledovala cestu. Ubíhající krajina se postupně měnila z města na předměstí a to postupně zmizelo v záplavě moře a plantáží.
"Tome? Kam to jedeme?" otočila jsem se na něj tázavě, když neodpověděl.
"Uvidíš," usmál se Tom tajemně, aniž by se přestal soustředit na řízení. Shlédla jsem z jeho obličeje na tachometr, který ukazoval dobrých 180 km/h. Kam se to proboha tak řítil? Zkoumavě jsem si přeměřila jeho obličej, Tom si však dával dobrý pozor, aby zůstal naprosto nečitelný. Vlasy měl stažené na týle v malém drdolu a na lemu bílého trička mu visely sluneční brýle. Nebyl oblečený nijak výjimečně. Bavlněné tričko, které obepínalo jeho svalnatá ramena a šedé plátěné kalhoty s vysokými teniskami působily ležérně a pohodlně. Stěhovat nábytek jsme ale zřejmě nejeli, protože v takovém případě by rozhodně volil tmavší kousky. Tom ke mně stočil koutek oka.
"Jaká nejabsurdnější myšlenka tě právě teď napadá?"
"Cože?" zamrkala jsem na něj překvapeně.
"Kam myslíš, že teď jedeme?" upravil svůj dotaz.
"Nemám nejmenší tušení. Nikdy jsem tady nebyla. Ani nevím, co vlastně na téhle straně za LA je," pokrčila jsem rameny a rozhlédla se. Po Tomově boku vedlo nekonečné, temně modré moře s poklidně plynoucími vlnami a na mé straně se táhly ovocné pláně.
"Řekni mi tu nejhorší možnost, která tě napadla," vybídl mě Tom. Zamyšleně jsem svraštila obočí a zadívala se předním sklem na silnici, po které jsme uháněli.
"Jediné, co mě napadlo, bylo stěhování. Ale na to by sis nebral bílé tričko," pokrčila jsem následně rameny.
"Stěhování?" zopakoval Tom pobaveně. "Proč bych měl po tobě chtít pomoct se stěhováním?"
"Já nevím. Prostě mě to napadlo," pokrčila jsem znovu rameny a začervenala se. Když jsem se nad tím trochu zamyslela, vážně to znělo hloupě. Tom určitě nepatřil mezi ty, kteří si svoje věci stěhovali sami. Prostě si na to zavolal stěhováky a bylo hotovo.
"Fajn. Stěhovat vážně nic nejedeme," zasmál se Tom krátce a sjel z dálnice na vedlejší silnici.
"Napadá tě ještě něco?"
"Ani ne…" zakroutila jsem hlavou. "Ale klidně bychom mohli jít na svatbu, když jsme oba v bílém."
Tom zcela nečekaně šlápl na brzdu, až jsem sebou trhla kupředu, a zastavil na krajnici. Vyjeveně jsem zamrkala před sebe na palubní desku, před kterou mě zachránil bezpečnostní pás, a podívala jsem se na Toma.
"Jak jsi to uhádla?"
"Cože?"
"Tu svatbu. Jak jsi uhádla, že jedeme na svatbu?" zopakoval Tom svůj dotaz s překvapeným výrazem ve tváři. Šokovaně jsem pootevřela rty.
"My- my jedeme na- na svatbu??" vykoktala jsem zaskočeně. Něco takového jsem opravdu nečekala.
"No jo. Chtěl jsem, aby to bylo překvapení," podíval se Tom před sebe a poškrábal se rozpačitě za krkem. Zděšeně jsem se začala rozhlížet kolem nás, kromě nekonečných travnatých polí a dřevěných plotů tam ale nebylo vůbec nic.
"Proboha. A komu? Komu jedeme na svatbu?" zamrkala jsem. Tom povytáhl koutek rtů v úsměvu.
"Billovi."
"B- B- B… Billovi??" vytřeštila jsem oči. Na okamžik jsem měla pocit, že si ze mě musí dělat legraci, jeho nenucený výraz ale svědčil o opaku.
"Pane bože, Bill se bude ženit?? On má přítelkyni?? Teda- teda snoubenku?? Ale- nikdy se ani nezmínil a- a proč jedu s tebou já?? Neměl bys sebou vzít Riu??" chytila jsem se zmateně dlaněmi za hlavu. Měla jsem v myšlenkách absolutní chaos. Bill byl zasnoubený? Jak dlouho, proboha? Neřekl jediné slovo o tom, že má přítelkyni. Nebo že by… Snoubenec?
"El, uklidni se," chytil mě Tom za zápěstí a sevřel mi dlaň ve svojí. "Dělám si z tebe legraci."
"Co?" zadívala jsem se na něj nechápavě.
"Jen jsem si dělal legraci. Nejedeme na žádnou svatbu," usmál se. Na okamžik se v autě rozprostřelo naprosté ticho, při kterém jsem se snažila minulých pět minut strávit.
"Já tě zabiju!" pleskla jsem ho vzápětí volnou rukou po rameni. "Málem mě kleplo!"
"Všiml jsem si," přikývl Tom s úsměvem, pustil mi ruku a znovu se chopil volantu. "Úplně tě to vyvedlo z míry."
"A ty se divíš?" rozhodila jsem rukami. "Odvezeš mě, bůh ví kam, nic mi neřekneš a najednou na mě vysypeš, že se tvůj bratr žení! A já ani neznám jméno jeho snoubenky, snoubence nebo koho by si to vlastně bral-"
"Počkej, cože?" přerušil mě Tom uprostřed myšlenky a začal se hlasitě smát. Nechápavě jsem se na něj zadívala.
"Vážně jsi říkala snoubence?" pokračoval v hlubokém, hrdelním smíchu, který ještě nabral na intenzitě, když jsem to odsouhlasila.
"A co má být? Snoubenec nebo snoubenka, vždyť je to jedno, je?" trhla jsem rameny a uraženě si překřížila paže přes prsa.
"Takže si myslíš, že je Bill gay?" nepřestával se smát.
"To jsem neřekla!"
"Ale připouštíš, že by mohl být."
"Možná…" přikývla jsem nejistě.
"Ty jsi číslo," zakroutil Tom hlavou a zabočil na prašnou cestu, po které jsme ujeli ještě několik metrů, než konečně zaparkoval.
"Jsme tady."
"Kde?" spustila jsem pomalu ruce a zadívala se přes přední sklo na velký dřevěný dům před námi, který byl obehnaný loukami se stejnými dřevěnými ploty, kolem kterých jsme přijeli.
"Na ranči. Nebo tak nějak tomu tady říkají," informoval mě Tom prostě a vystoupil. Překvapeně jsem pootevřela rty a vystoupila taky.
"Co tu budeme dělat?" rozhlédla jsem se kolem nás. I když jsem nechápala, proč mě Tom přivezl zrovna sem, musela jsem uznat, že tu bylo nádherně. Všude se rozprostíral klid, sluníčko příjemně hřálo a kolem to vonělo senem.
"Uvidíš. Pojď," natáhnul ke mně Tom ruku a pokývnul hlavou směrem ke stavbě. Nejistě jsem ho chytila za dlaň a nechala se dovést až k verandě, na kterou vyšel muž středního věku. Tom se s ním krátce přivítal, pokýval souhlasně hlavou na otázku, jestli vše platí podle domluvy a následoval muže za dům. Mlčky jsem za nimi cupitala přes trávu, pevně se držela Tomovy ruky a stále méně chápala, o co se jedná. Proč jsme tady byli? A s čím tu chtěl Tom ode mě pomoct?
"Chvíli tu počkejte," nařídil nám muž s bílými vousy, když nás dovedl k rozlehlé stodole, a zamířil dovnitř. Dlouze jsem si dřevěnou stavbu prohlédla a překvapeně na Toma zamrkala.
"To je stáj?" zeptala jsem se. Než mi však Tom stačil odpovědět, ozvalo se zevnitř koňské zaržání. Nevěřícně jsem vytřeštila oči.
"Proboha. Ty si chceš koupit koně??"
"Koupit si koně?" podíval se na mě Tom se smíchem. "Myslíš, že bych si měl koupit koně?"
"Jak to mám vědět?" rozhodila jsem rukama. "Já spíš nechápu, jak tě něco takového napadlo. Víš o nich vůbec něco? A máš ho kam ustájit? O koně se musíš přeci starat, budeš mít na něco takového čas?"
"O tom silně pochybuju," poškrábal se zamyšleně na bradě.
"Ale napadlo to tebe, ne mě," ťuknul mě vzápětí ukazováčkem do špičky nosu a usmál se. Stočila jsem pohled k jeho prstu a zamračila se.
"Takže tu nejsme kvůli tomu?"
"Ne, kvůli tomu tu vážně nejsme," zasmál se a svěsil ruku zpátky podél těla. "Máš ale naprosto úžasný nápady."
"Tak proč jsme sem teda jeli?" našpulila jsem rty. Tom namísto odpovědi pouze ukázal za má záda ke stáji, ze které právě vyšel její majitel a v každé ruce svíral oprať. Překvapeně jsem se zadívala na černého a hnědého koně, které za sebou vedl.
"Chceš na nich jezdit?" vypadlo ze mě při pohledu na jejich osedlaná záda.
"Ty chceš," brouknul mi Tom něžně do ucha a usmál se na muže.
"Víte, jak na to?" zeptal se ho muž pro ujištění.
"Celkem," přisvědčil Tom.
"Počkej. Ty umíš jezdit na koni?" nevycházela jsem z údivu.
"Trénoval jsem," usmál se na mě Tom ze široka, znovu mě chytil za dlaň a zavedl mě ke hnědému koni.
"Říkala jsi, že jako malá jsi na něm párkrát jela. Takže víš, jak se na něj leze, ne?" mrknul na mě.
"No- jo. Vím," přikývla jsem a konsternovaně vytáhla nohu do třmenu. Tom mě ihned na to ze spod vysadil do koženého sedla a vesele se na mě usmál. Nevěřícně jsem sledovala, jak poté přešel ke druhému koni a trochu neohrabaně se na něj vyškrábal.
"Fajn. Můžeme?" zadíval se na mě vítězně.
"Můžeme?" zopakovala jsem strnule.
"Tak jedeme," kývnul Tom hlavou a pobídnul svého koně do chůze.
"No ale-" chtěla jsem něco namítnout, zůstala jsem však koukat pouze na prázdné místo vedle sebe.
"Ehm," spolkla jsem raději svou otázku, rozpačitě se usmála na vousatého muže a nejistě vybídla koně pod sebou k pohybu. K mému překvapení ihned zareagoval a rozešel se za Tomem.
Příliš jsem si nepamatovala, jak se koně ovládaly. Vybavovala jsem si pouze, že se nesmělo prudce tahat za uzdu, kterou se určoval směr jízdy, a patami se korigovala rychlost. Zkusmo jsem dloubla do koňských slabin, ale nic se nestalo. Zrudlá jsem se zadívala na Tomova záda před sebou. Seděl klidně, vzpřímeně a měl značný náskok. Od kdy uměl jezdit na koni? A jak ho vůbec napadlo sem jít? Pokusila jsem se ještě jednou svého koně trochu popohnat patami, abych Toma dojela.
"El?" zadíval se za mnou Tom tázavě, když jsem kolem něj s hlasitým pištěním proletěla tryskem namísto poklidného klusu.
"El!" sledoval prašnou cestu, kterou jsem zanechávala za sebou, a rychle svého koně popohnal za mnou.
"Nechceš zpomalit?"
"Ráda bych!" vyhrkla jsem se zděšeným pohledem. Ačkoli Tom na rozdíl ode mě v sedle divoce neposkakoval a snažil se tvářit nad věcí, zdálo se, že i jemu dělala příliš vysoká rychlost problémy.
"Přitáhni jí otěže!" poradil mi a sám svého koně přibrzdil na poklus.
"To se ti lehko řekne!" vyjekla jsem, uhánějíc dál kupředu. Čekala jsem, že pokud za uzdu zatáhnu příliš pevně, kůň se pode mnou zarazí a shodí mě. Na druhou stranu, zůstat při tomhle tempu v sedle jsem dlouho také nemohla. Jakmile by se k nám přiblížil dřevěný plot, skončila bych na zemi stejně. Pevně jsem proto sevřela uzdu a zatáhla. Kůň kupodivu rychle zpomalil z trysku do cvalu, z něj přešel do volné chůze a nakonec poklidně zastavil. Roztřeseně jsem se nadechla a vyplašeně se rozhlédla kolem sebe.
"Jsi v pořádku?" zastavil se vedle mě Tom se starostlivým výrazem ve tváři.
"Jo," přikývla jsem, ještě jsem se však celá chvěla po těle zděšením a adrenalinem, který mi vystoupal na plné obrátky.
"Chceš si chvilku odpočinout?"
"Asi budu muset. Bolí mě celý zadek," zkřivila jsem tvář.
"To máš z toho poskakování," zasmál se Tom pobaveně a rozhlédnul se kolem nás.
"Támhle bychom mohli na chvíli zastavit," ukázal nakonec prstem před nás na louku s vysokou trávou. Souhlasně jsem pokývla hlavou a opatrně vybídla koně k chůzi.

Ve středu louky Tom zastavil, poměrně snadno sklouznul ze sedla na zem a přistoupil k mému koni.
"Tak pojď," vztáhnul ke mně ruce, aby mi pomohl sesednout. Hbitě jsem přehodila nohu přes sedlo, chytila se jeho ramen a sklouzla mu přímo do náruče. Tom mě u sebe sevřel v pevném objetí, skrze které jsem zřetelně vnímala jeho tělo přitisklé k mému. Pomalu jsem k němu zdvihla pohled a nejistě se zadívala do jeho tváře. Jeho výraz byl klidný, koutky plných rtů se mu stáčely do letmého úsměvu a hnědýma očima na mě shlížel, zatímco jsem v jeho náruči sotva dýchala.
"Ty se červenáš," poznamenal Tom, jako by právě učinil fascinující objev a o krok ode mě ustoupil. Okamžitě jsem zrudla do krvava a rozpačitě se k němu natočila bokem.
"To je z té jízdy," zamumlala jsem. Tom s úsměvem pokýval hlavou, posadil se do trávy, která mu v ten okamžik dosahovala až k obličeji a zastrčil si do úst utrhnuté stéblo.
"Sedneš si?" zvedl ke mně pohled, když jsem kolem něj neurčitě přešlapovala.
"Raději ne," zavrtěla jsem okamžitě hlavou a dlaněmi se instinktivně chytila za pozadí. Nebolelo mě tolik, abych se nemohla posadit, nechtěla jsem se však vracet potupně s šaty obarvenými do zelena. Tom jazykem převalil stéblo z jedné strany na druhou a přimhouřenýma očima mě sledoval. Zcela nečekaně pak vystřelil ruku, chňapnul mi zápěstí a strhnul mě dolů.
"Takhle je to lepší," broukl spokojeně, sotva jsem mu s vypísknutím přistála v klíně.
"Vážně?" zamrkala jsem a celá nesvá se v jeho náruči zavrtěla. Tom v okamžiku ztuhnul.
"Nejsem těžká?" zadívala jsem se na jeho strnulý výraz.
"Ne. Ale jsi dost neposedná," zamručel. Nechápavě jsem povytáhla obočí.
"Jak tě to vůbec napadlo?"
"Pořád se vrtíš nebo přešlapuješ na místě."
"Nemyslela jsem tohle," zavrtěla jsem hlavou a následně i tělem. Tom secvaknul zuby k sobě, až se mu stéblo přelomilo v půlce a spadlo zpátky do trávy.
"Myslela jsem ty koně," mávla jsem dlaní ke dvojici postávající jen kousek od nás. Neutíkali, i když nebyli přivázaní. Naopak se k sobě těsně mačkali boky a otíraly se navzájem hlavami o své krky.
"Jednou jsi o nich mluvila," pokrčil Tom neurčitě rameny.
"Ty si to pamatuješ?" pootevřela jsem překvapeně rty. Nenapadlo by mě, že tenkrát skutečně vnímal, o čem mluvím. Natož, aby si to dokonce zapamatoval.
"Jasně. Říkala jsi, že je máš vedle psů nejradši, tak jsem si myslel, že by ti to udělalo radost," kývnul na souhlas.
"Radost?" zamrkala jsem. "Ty jsi mi chtěl udělat radost?"
"Je na tom snad něco divnýho?" odpověděl mi otázkou.
"Ne, já jen, že-" zarazila jsem se uprostřed myšlenky a nakonec jen neurčitě pokrčila rameny.
"Nechápu proč," stočila jsem pohled ke svému klínu. Tom ke mně sklonil hlavu a čelem se mi opřel o spánek.
"Není to jedno?" šeptnul mi do ucha.
"A je?" zadívala jsem se na jeho tvář koutkem oka.
"Možná," pokrčil Tom s úsměvem rameny a zase se narovnal. Nad jeho odpovědí jsem se nespokojeně zakroutila.
"El!"
Vyplašeně jsem zůstala hledět na jeho obličej, když jsem se ocitla na lopatkách v trávě.
"Strašně sebou vrtíš," svěsil hlavu dolů přes mé rameno.
"Promiň…" hlesla jsem tiše na odpověď a dál pod ním ležela naprosto bez hnutí. Cítila jsem, jak se sotva znatelně dotknul nosem jamky mezi mým krkem a ramenem, zhluboka se nadechl a prudce vydechl. Do tváří mi vystoupala horkost při tak důvěrném, a zároveň neznatelném kontaktu.
"Hezky voníš," broukl Tom do ticha, doprovázeném pouze ptačím zpěvem.
"Voním?" zopakovala jsem překvapeně. Většinou jsem žádné parfémy ani voňavky nepoužívala kvůli Emily a Timmymu, který kolem mě po jejich použití chodil s demonstrativně zacpaným nosem a stěžoval si na nesnesitelný puch. Nijak zvlášť mi to ale nevadilo. Vždycky mi více vyhovovala jen nepatrná vůně tělového mléka nebo sprchového gelu. Z Tomova jemného očichávání mi však naskakovala husí kůže.
"Jak voním?"
"Jako vanilka," vydechl Tom spokojeně. Nad jeho odpovědí jsem se musela pousmát. Teď už jsem věděla, o čem mluvil.
"To je vanilkový cukr. Ráno jsem pekla pro Timmyho ovocné muffiny," objasnila jsem mu. Tom zvedl pomalu hlavu a dlouze se na mě zadíval.
"Co je?" znejistila jsem pod jeho upřeným pohledem.
"Žádné jsi mi nevzala," odpověděl s naprosto vážnou tváří.
"Upekla jsem jich jenom několik, na zkoušku," pokrčila jsem rameny. Tomův kamenný výraz ale přetrvával. S omluvným úsměvem jsem k němu natáhla ruce a sevřela jeho tváře v dlaních.
"Upeču ti jiné, co ty na to?" nadzdvihla jsem mu koutky rtů vzhůru, abych napodobila úsměv.
"Ale musí být jenom pro mě," zabručel.
"A co Bill?" zamrkala jsem tázavě.
"Nedostane ani jeden!"
"Nebuď takový lakomec! Upeču vám jich hodně," zatahala jsem ho něžně za tmavé vousy. Tom nespokojeně svraštil obočí. Prsty pravé ruky mi vnořil do vlasů a přitáhl si můj obličej ke svému.
"Nebudu se s Billem dělit."
V jeho hlase zazněla smrtelná vážnost, jako bychom ani nemluvili o pouhých muffinech. Proti něčemu takovému jsem se neodvážila vznést další námitku.
"Dobře," špitla jsem sotva slyšitelně. Jeho tvář byla tak blízko mé, až jsme se téměř dotýkaly nosy. Mělce jsem se pod jeho tělem nadechla, když sjel pohledem na mé rty. Byly pootevřené a bledé od nedostatku krve. Bříškem palce mi přijel po hraně čelisti od brady až k uchu a sklonil se ještě o malý kousek blíž. Víčka mi samovolně klesla v očekáváném polibku. Oba jsme však sebou prudce trhli, když se rozezněl Tomův mobil.
"Promiň," vydechl rezignovaně, než se překulil na bok do trávy a zašátral v kapse svých kalhot. S pohledem na číslo volajícího něco německy zamumlal a neochotně hovor přijal.
"Co je?!"
Nevěděla jsem, kdo mu volal, ani jsem jejich hovor nevnímala. Stále jsem nehnutě ležela v trávě, oči upírala k modrému nebi a snažila se předešlou chvilku strávit. Už jen myšlenka, že mě Tom před okamžikem málem políbil, mi vháněla do tváří krev.
"El?" vyrušil mě z urputného zamyšlení Tomův hlas. Pomalu jsem k němu natočila hlavu a zadívala se na jeho tvář. Ještě v ní byly zbytky rozladěnosti, přestože se na mě pousmál.
"Pojedeme?"
"Jasně," přikývla jsem a vykouzlila na tváři úsměv. "Tentokrát už vím, jak na to!"
"Vážně?" povytáhl Tom obočí.
"To si piš! Nechám tě daleko vzadu!" vytáhla jsem se nadšeně do sedu.
"To jsi mě nechala i předtím," nahnul hlavu provokativně do strany.
"Hele!" strčila jsem do něj. "To neplatilo!"
"A o tom jsi rozhodla kdy?" natočil hlavu na druhou stranu.
"Tome!" přetočila jsem se ze sedu na kolena a skočila po něm.
"Říkám, že to neplatí!" sedla jsem si obkročmo nad něj a začala ho klubem ukazováčku dloubat mezi žebra.
"A já říkám, že podvádíš," zasmál se.
"To není pravda! Koukej to odvolat!" přidala jsem dloubání i druhým ukazováčkem, až se pode mnou kroutil ze strany na stranu jako had.
"Odvolej to. Odvolej!" šťouchala jsem ho ještě urputněji. Tom mě však chytil za pas a jediným švihem obrátil stav.
"Podvádíš!" prohlásil vítězoslavně, když se nade mnou vztyčil na kolenech.
"Hlavně mě nelechtej. Dělej, co chceš, ale nelechtej mě!" vypískla jsem. Tom významně povytáhl obočí, hlava mu samovolně klesla do boku a pohledem mi přejel od obličeje až po odhalená stehna, mezi kterými klečel.
"Dobře… Tak ne úplně všechno, co tě zrovna napadlo," opravila jsem se opatrně. Tom se na mě lišácky pousmál.
"Co myslíš, že mě napadlo?" zapřel se dlaněmi vedle mých ramen a sehnul se.
"Nevím?" pípla jsem s nevinným výrazem ve tváři. Tom výstražně přimhouřil oči, nakonec se ale jen pousmál a sklonil svou hlavu ke mně. Vzápětí jsem ucítila jeho rty, které mi přitiskl k nahému rameni a jemně mě do něj kousnul. Překvapeně jsem pootevřela rty, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Pomalu hlavu zase nadzdvihl a s tajemným úsměvem se mi zadíval do tváře.
"Jedeme?"
Zcela konsternovaně jsem vydechla a přikývla na souhlas. Tom se okamžitě zvedl a vytáhnul mě na třesoucí se nohy. Stejně jako předtím mi pak pomohl zpátky do sedla a vycházkovým krokem jsme zamířili po cestě zpátky ke statku.
"Co je?" zeptal se s úsměvem, když jsem ho pokradmu pozorovala.
"Jen mě ten pohled fascinuje," oplatila jsem mu milý úsměv a sklopila pohled ke svým prstům, ve kterých jsem pevně svírala uzdu. "Tom Kaulitz na koni, to se jen tak nevidí."
"A vypadá to dobře, co?" napřímil se v sedle a hrdě vypnul hruď. V obličeji se mu usadil samolibý výraz, nad kterým jsem se musela pobaveně zasmát.
"Jako princ z pohádky," přikývla jsem rázně na souhlas.
"Ale ti jezdí na bílých koních, ne?" stočil ke mně tázavě koutek oka.
"To je pravda," pokývla jsem pomalu hlavou a zamyšleně si prohlédla černého hřebce, na kterém Tom seděl. "Tenhle k tobě ale mnohem víc ladí."
"Vždyť má černou barvu," svěsil Tom ramena a věnoval mi nechápavý pohled.
"A ty máš černé vlasy," přikývla jsem na souhlas.
"V tom případě máš pravdu," přisvědčil spokojeně a několikrát přeskočil pohledem mezi mnou a klisnou, na které jsem seděla.
"Taky ladíme," vystihla jsem jeho myšlenku dříve, než ji stačil říct. Tom povytáhl obočí, ale neřekl k tomu nic. Jen se na mě široce usmál a pobídl svého koně k poklusu.
"Všechno v pořádku?" otázal se nás muž, když jsme se zastavili před stájí.
"V naprostém," odpověděl mu Tom s úsměvem, hladce sesednul z koně a podal mu opratě. Poté přešel ke hnědé klisně a natáhnul ke mně ruce.
"Máte úžasné koně," přisvědčila jsem s širokým úsměvem, jakmile jsem s jeho pomocí sklouzla bezpečně na zem. Bělovousý muž převzal i druhou uzdu a pokývnul souhlasně hlavou.
"Jestli se chcete ještě chvíli zdržet, můžete se jít podívat do stáje. Máme nové hříbě," vybídnul nás. S rozzářenýma očima jsem se podívala na Toma.
"Jasně, proč ne. Pár minut navíc nás nezabije," pokrčil pouze rameny. Nadšeně jsem poposkočila na místě. Urychleně jsem ho za dlaň dotáhla až k červené stodole a nevšímala si, jak mě pobaveně sledoval, když jsem opatrně nahlédla dovnitř.
Stáj vypadala naprosto přesně jako ty, které jsem vídala v amerických filmech. Velká, prostorná, z každé strany s vyhrazenými kotci pro jednotlivé koně, před nimiž stály vyrovnané balíky slámy. Podlaha byla jen pevně udusaná hlína, ale pečlivě ometená od přebytečné slámy a na opačném konci byly další vrata.
"Vypadáš jako zloděj, když tam takhle nahlížíš," hlesnul mi Tom pobaveným hlasem těsně vedle ucha.
"Nechci je vyplašit," odpověděla jsem téměř šeptem, aniž bych se jeho popichováním nechala vyvést z míry.
"Ty jsi to poslední, co by je mohlo vyděsit," poznamenal Tom s úšklebkem, položil mi paži kolem pasu a zavedl mě do vnitřku stáje. Vyčnívající koňské hlavy se jako na povel otočily naším směrem.
"Jen klidně pojďte," prošel kolem nás muž se svými koňmi, aby je vrátil zpět do kójí. Věnovala jsem Tomovi sladký úsměv a okamžitě muže následovala. Provedl nás kolem několika přihlížejících koní, kteří pokyvovaly hlavou, hrabaly kopytem o zem nebo odkrývaly pysky a cenily na nás obrovské zuby. Každý byl zbarven úplně jinak. Zatímco jeden byl šedý, druhý byl bílo-hnědý a další dokonce trojbarevný. Prošli jsme kolem temně hnědého a narezlého grošáka, až jsme se zastavili u prázdných kotců naproti sobě.
"Hříbě je s klisnou támhle," ukázal muž o dvě kóje dál, zatímco rychlou smyčkou přivázal hnědou klisnu k zábradlí a černého hřebce zavedl do levého kotce. Automaticky jsem zamířila ke kóji, ze které jako jediné nevyčnívala koňská hlava. Za vraty stála čistě bílá klisna se sněhově bílou hřívou a hlavou skloněnou k malému, stejně bílému hříbátku. Fascinovaně jsem se na dvojici zahleděla.
"Tome, podívej," špitla jsem k němu tiše a natáhla za sebe ruku, abych na něj mávla. Tom mě však za nataženou dlaň chytil, vpletl své prsty mezi mé a hrudí se mi přitiskl k zádům.
"Dívám se," hlesl mi k uchu a přes mé rameno se zadíval na malé hříbě, které právě na vratkých nohách poskočilo od matky a znovu k ní přiběhlo zpět. V obličeji se mi objevil šťastný úsměv.
"Je tak roztomilé. Koukej, jak tam poskakuje," přešlápla jsem na místě, aniž bych spustila pohled z dovádějícího hříběte.
"Jo, je stejně neposedný jako ty," přisvědčil Tom. Když jsem k němu natočila tázavý pohled, ze široka se na mě usmál. S úsměvem jsem zakroutila hlavou a zadívala se zpátky na klisnu s hříbětem.
"Můžete jít i dovnitř," postavil se vedle nás majitel a odháknul záklopku, která držela vrata zavřená. Překvapeně jsem se na něj podívala.
"Vážně?"
"Klisna vám nic neudělá. Hříbě je už dost staré. Jen se k nim nesmíte přibližovat zezadu," přikývl muž na souhlas a pootevřel vrata. Okamžitě jsem svůj pohled stočila na Toma, který pouze zakýval hlavou a ustoupil ode mě.
"Tohle si vezměte," nabídl mi muž dvě mrkve, když jsem se kolem něj protáhla do kóje.
"Děkuju," usmála jsem se na něj. Muž znovu kývnul hlavou a zase vrata zavřel, aby hříbě nevyběhlo ven. Tom se zapřel předloktím o vrata, jednu nohu položil na jejich rám a prohnul se v zádech pro pohodlnější postoj. S úsměvem přitom sledoval, jak jsem první mrkev nabídla nejprve klisně, která ji pokojně schroupala, a poté jsem se s druhou mrkví přiblížila k hříběti, které mě nedůvěřivě sledovalo.
"Ale no tak, neboj se. Pojď ke mně," přidřepla jsem si, když hříbě bázlivě zacouvalo, a natáhla jsem k němu ruku s mrkví.
"Zkus jí ochutnat. Když uvidí, že ji jíš, třeba si dá taky," poradil mi se smíchem Tom. Namísto odpovědi jsem mu věnovala výmluvný pohled a opatrně se popošoupla blíže k hříběti. Malý běloušek se nedůvěřivě zadíval na mrkev, kterou jsem mu mávala před tváří. Po chvilce se však přeci jen odvážil a opatrně se k ní natáhnul, přičemž ji začal očichávat. Nebo jsem si alespoň myslela, že ji očichává, když do ní lehce žďuchal nozdrami. Když se nakonec odvážil zakousnout, s vítězoslavným úsměvem jsem se podívala na Toma, který mi pro poklonu zatleskal. Hned poté z kapsy kalhot vytáhnul mobil a na památku mě s hříbětem několikrát vyfotil.

"Viděl jsi, jak doráželo? Nejspíš si myslelo, že když do mě bude vrážet, vypadnou ze mě další mrkve," vykládala jsem nadšeně poté, co jsme se rozloučili s majitelem ranče a mířili zpátky k autu.
"Nejsem si jistý. Byli jste úplně stejně rozdovádění a bílí, že jsem si vás chvilkama pletl," odpověděl Tom.
"Au!" vyhrkl vzápětí, protože jsem ho dlaní udeřila do hrudi, a rozesmál se. "Proč mě biješ?"
"Protože si ze mě utahuješ," vyplázla jsem na něj jazyk. Tom povytáhnul významně obočí a vytáhnul z kapsy kalhot klíčky od auta.
"Tomu se říká přátelské škádlení," osvětlil mi.
"Tomu se říká utahovat si," nasedla jsem si a okamžitě zapnula svůj bezpečnostní pás.
"Říkám, že je to přátelské škádlení," oponoval mi Tom a posadil se také.
"Ne. Utahuješ si ze mě," zakroutila jsem důrazně hlavou.
"El!" napomenul mě Tom a nahnul se ke mně s všeříkajícím výrazem ve tváři.
"Ano?" pokusila jsem si zachovat zcela klidný tón.
"Otevři palubní desku," pokynul mi. Překvapeně jsem nad jeho žádostí zamrkala.
"Tak ji otevři," vybídnul mě Tom znovu. Nechápavě jsem stočila svůj pohled před sebe a otevřela přihrádku.
"Chceš něco podat?" zeptala jsem se nejistě. Neviděla jsem tam kromě několika papírů, cd a obalů nic zvláštního. Tom následoval můj pohled do přihrádky. Vzápětí se přese mě nahnul a prohrábl její obsah prsty.
"Kruci," zaklel okamžik na to, napřímil se na své sedačce a zapnul si bezpečnostní pás. Mlčky jsem přihrádku zase zavřela a tázavě se na Toma zadívala. Rychle auto nastartoval, dupnul na plyn a vycouval z příjezdové cesty, načež se prudce obrátil a vystřelil kupředu. Ihned na to z kapsy vytáhnul svůj mobil, který zacvaknul do umělohmotného držátka na palubní desce a vyťukal zpětné volání. Na displayi se objevila fotka Billa, jakmile začal mobil vyzvánět.
"Jo?" ozval se jeho hlas. Nechápavě jsem zamrkala, když mu Tom odpověděl německy a po krátké odmlce na něj začal něco chrlit. Nerozuměla jsem jim ani slovo a neměla jsem ponětí, co se vlastně děje. Jen jsem viděla, jak se Tom soustředěně mračil a na tachometru se rychlost šplhala až ke dvěma stovkám. Ani jsem se neodvažovala zeptat, co se stalo. Jen jsem se mlčky svezla na sedadle o kousek níž a přikrčeně jsem přes okýnko sledovala, jak cesta v rychlosti ubíhá kolem nás. Než Tom rozhovor s bratrem zakončil, byli jsme zpátky v LA.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš povídku 'Kind of Weird Girl'?

Ano 100% (29)

Komentáře

1 Soňa Soňa | 14. dubna 2015 v 7:46 | Reagovat

Tak to mám hned po rádu radost, že je nový díl :). Nevydržela jsem a hned si ho celý přečetla. Takový krásný milý díl. Nejdříve jsem si vůbec neuměla představit, co Tomík vymyslel, ale měl dobrý nápad :-). Pobavila mě představa, jak se neohrabaně škrábe na koně :-D. Úplně jsem zase byla ponořená do děje, jak to je úžasně napsané. Už se těším na další díl....Hlavně mě zajímá, co mělo být v té přihrádce...

2 Michi Michi | 14. dubna 2015 v 11:56 | Reagovat

[1]: Děkuju a jsem ráda, že jsem potěšila :) Mě prostě představa Kaulitze staršího na koni absolutně nadchla :D

3 Angela Angela | 14. dubna 2015 v 13:32 | Reagovat

Konečně! Opravdu jsem se nemohla dočkat dalšího dílu, ale fakt to stálo za to! Jsi prostě sqělá!!!

4 Andy Andy | 14. dubna 2015 v 18:37 | Reagovat

Tento diel bol podla mna asi jeden z najlepsich co si doteraz napisala. Predstava Toma na koni je naozaj zaujimava. A co sa tika tej romantickej

5 Andy Andy | 14. dubna 2015 v 20:02 | Reagovat

[4]: casti tak ta bola podla mna tiez uplne super takze v klude druha cast moze pokracovat v tomto duchu. Dufam ze druha cast tu bude coskoro.

6 anonymna anonymna | 15. dubna 2015 v 18:45 | Reagovat

michi na kolenách ťa prosím, napíš ju čo najrýchlejšie :) úplne najlepšia časť zo všetkých, krásne napísané...keď som čítala tú časť, kde sa skoro pobozkali tak som ani nedýchala :D

7 lila lila | 20. dubna 2015 v 12:17 | Reagovat

Kedy bude ďalší diel??? :-)

8 amy amy | 21. dubna 2015 v 22:54 | Reagovat

Halooooo ďalší diel bude kedy?

9 Michi Michi | 21. dubna 2015 v 23:30 | Reagovat

Vynasnažím se ho dopsat co nejdříve, ale popravdě mi to teď moc nejde a nechci to lámat přes koleno, aby se to dalo vůbec číst... Ale do konce týdne to přelouskám určitě :)

10 anonymna anonymna | 22. dubna 2015 v 10:40 | Reagovat

teším sa!!! :)

11 Michi Michi | 27. dubna 2015 v 22:31 | Reagovat

Všem svým čtenářům i adminkám se moc omlouvám, ale můj notebook bohužel vypověděl službu. Nevím, jestli ještě půjde opravit nebo budu muset pořídit nový, nicméně hned tak to nebude a do té doby nemám v podstatě kde psát, takže nemhu přidávat nové části. Moc mě to mrzí, nerada vás zklamu, ale nemám to jak řešit momentálně. Takže promiňte :(

12 ... ... | 19. května 2015 v 15:53 | Reagovat

dokonci se to vubec nekdy?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama